Autem na jih Španělska. Jak vypadalo našich 3 000 km za novým domovem?

Milý deníčku, můj sen se splnil. Nevím, co bude, ale důležité je, co se děje teď – bydlím ve Španělsku! Konečně. Naše cesta z Ostravy na jih Španělska byla jedno velké dobrodružství, na jehož konci jsem svou práci na dálku (freelance copywriterka) pozvedla na vyšší level. Tohle stěhování přes 3 000 km daleko lze popsat jako napínavou, docela vyčerpávající a obrovskou zkušenost k nezaplacení. Proč zrovna Španělsko, kudy jsme jeli a jak probíhalo hledání našeho nového domova?

Stěhování do Španělska

Kdy přišla myšlenka na Španělsko?

Pamatuju si, jak jsem na základní škole netrpělivě očekávala každý díl nekonečných telenovel. I když bylo venku krásně, seděla jsem před televizí a hltala Esmeraldu, Divokého anděla a Rosalindu. Úplně slyším taťku: ,,Pusť si raději dvojku, kde běží nějaký dokument.” Ani za nic. Já přece musím vědět, jestli Milágros s Ivem skončí, nebo ne. (Nyní dávám taťkovi  za pravdu a nechápu, proč se mi telenovely tak líbily.)

A u sledování televize nezůstalo. Hlavní hrdinky byly také zpěvačky, takže kazety se španělskými hity od Natalie Oreiro a Thalie nemohly chybět v mém šuplíku. Následovalo několikahodinové vysedávání u kazeťáku a přetáčení písniček stále dokola, abych si mohla napsat (takovou svou španělštinou nešpanělštinou), co zpívají, naučit se to a sama si to pak zpívat. A přesně tehdy proběhl můj první kontakt se španělštinou, kterou jsem si zamilovala stejně jako samotné Španělsko a jeho podnebí, omamně nasládlou vůni vzduchu, skvělé jídlo a milé lidi.

A tak se zrodilo přání: být ve Španělsku déle, než jen na dovolené. Alespoň si to vyzkoušet. Jo a pokud možno, naučit se španělsky (základ mi dala střední a vysoká škola).

Ono se to řekne, tak se seber a jeď. Jenže… Zaprvé jsem posera. Zadruhé ráda zážitky sdílím (rozuměj nerada cestuju sama) a zatřetí chlapi. Ovšem nutno podotknout, že ten pravý mi můj sen splnil. Sice bylo nutné počkat, než Vašek dodělá školu, ale vyplatilo se. Trpělivost do Španělska přenáší.

Kde domov můj?

Tam, kde šum moře je na dosah a španělština se nese vzduchem. Jenže takhle to vypadá na mnoha místech. Bylo potřeba upřesnit, kde zakotvíme.

Naše první společná dovolená byla nečekaně ve Španělsku, v Torremolinos kousek do Málagy, a moc se nám tam líbilo. Našemu cíli jsme tedy dali jasnější obrysy: chceme bydlet v blízkosti Málagy.

Ok. Bude dobrodružství

Bydlet v Málaze – to se na dálku dobře říká, ale hůř dělá. V červnu, ještě v Ostravě, jsme začali obepisovat španělské portály s bydlením (asi nejlepší nabídky a nejrychlejší reakční doba je na Idealista.com, v úvahu připadá ještě Milanuncios.com nebo Spainhouses.net), ale bylo to vcelku zbytečné. Dva týdny dopředu vám nikdo byt nepodrží, ani v Česku ne. Jen za zálohu. Ale dávat zálohu za byt by byla hloupost hned z několika důvodů:

  • Byt jste neviděli na vlastní oči (na fotkách to někdy vypadá úúúplně jinak než v reálu).
  • Nevíte, jestli tam jsou dost velká okna, která těsní (některé byty jsou dokonce sklepní bez oken, což z fotek také hned nepoznáte).
  • Nevyzkoušíte si funkčnost klimatizace a spotřebičů.
  • Neznáte skutečné dispozice bytu (mnoho španělských bytů má miniaturní kuchyně, které na fotkách tak malinké nevypadají).
  • Neprošli nebo neprojeli jste si okolí (na Google street view se nespoléhejte).
  • Ani přesně nevíte, s kým si píšete. Ve Španělsku je prý mnoho podvodníků nabízejících fiktivní byty.

Sypat peníze jen tak někomu se nám zkrátka nechtělo.

Takže se jelo na blind. S nadějí, že budeme „bezdomovci“ jen pár dnů a s myšlenkou, že se to nějak zvládne. Musí.

Auto je menší, než se zdálo

Ale kdepak nějaký karavan nebo dodávka, nýbrž Volkswagen Passat se stal naším převozníkem. A my si hrdě říkali (především Vašek ?), že je to velké auto a všechno se tam vejde. Oblečení, boty, dokumenty, kablíky, monitory, tiskárna, nádobí… ať nemusíme nic kupovat. Oči jsme měli opravdu velké, co si budeme povídat.

Zabalené věci

Tiskárna ani většina nádobí s námi nakonec nejely a za monitory jsme se každý den modlili (nicméně vše, co je na fotce a ještě něco navíc se tam vešlo). Auto však bylo plné k prasknutí a jedno zadní sedadlo ještě muselo zůstat volné pro pejska.

Ano, vydali jsme se na cestu ve třech, tedy i s naší kráskou Emily.

Emily

Plán by byl

Datum stěhování do Španělska jsme stanovili na 26. 6. 2019. Dříve to nešlo. Bylo potřeba obejít doktory, dořešit pracovní věci, rozloučit se s kamarády a vyklidit byt. A později se nám jet také nechtělo. Koncem týdne byl poslední školní den, tudíž to vypadalo na mraky aut mířících na dovolené. Bylo třeba je předstihnout, byť jen o jeden den.

Balení započalo přibližně dva týdny před odjezdem. Třídili jsme, vyhazovali a dlouze promýšleli, co s sebou, co nechat v Česku u rodičů a co je nám vlastně k ničemu. Pravidlo zní: cos nepoužil déle než rok, to nepotřebuješ. Vyhodit.

Každopádně místy to bylo stresující. Nastávala rozhodovací paralýza a střídala se chuť si vše nechat s chutí vše naopak vyhodit.

Ale zase ten pocit, nemít nic, to také není nic příjemného. Na vlastní kůži jsme si to nanečisto vyzkoušeli, když několik pater pod námi hořel začátkem května byt a my zůstali venku v obleku a šatech (jako účastníci svatby) a jen s batohem a notebookem, které se nám podařilo narychlo sbalit při úprku z bytu.

Myslím si, že nejsem materialista, ale tehdy mě zalila silná vlna strachu. Sice bychom se do Španělska stěhovali opravdu nalehko, ale ta představa dlouhého běhání po obchodech mě možná vyděsila víc než to, že nebudu mít nic (nepatřím mezi typické holky, nemám ráda nakupování).

Nicméně jsme vyjeli až ve čtvrtek 27. 6. 2019, protože zrovna ve středu 26. 6. přikryla Českou republiku poklička veder a my se vařili ve vlastní šťávě. A co si budeme povídat, byla to i dobrá výmluva, protože jsme nestíhali.

Jak to šlo po dnech při cestě na jih Španělska

27. 6. Ostrava → Villach: 750 km

Čas výjezdu zdaleka nebyl brzký ranní, jak bylo původně v plánu, protože ještě bylo potřeba některé věci přebalit a část jich nechat v Ostravě. No jo, nevešly se. A tak jsme vyjeli až v 10:30 a na ubytování rezervované v průběhu cesty dojeli až ve 20:30. Cesta ale byla fajn, babička nás vybavila řádnou porcí řízků. A když není hlad, není se čeho bát.

Velmi mile nás překvapila Emily. Očekávali jsme neustálé kňučení, vrtění se nebo štěkání, ale nic takového se nekonalo. Emily byla úplně zlatá. V autě spala a jen jednou za čas se podívala na navigaci. Když viděla, že se ještě nějaký čas pojede, zase si lehla. Vypadala spokojeně jako snad nikdy.

Spokojená Emily v autě

Jen po večerech na hotelích štěkala, když šel někdo po chodbě, takže nemůžu říct, že bychom se vyspali do růžova. Ale vyspali. Nějak ano. No jo, být týden ve třech v jednom pokoji, tomu se říká výzva.

V rakouském Villachu jsme spali v hotelu RoomRent55 (z hotelů nešlo moc vybírat, protože v úvahu připadaly pouze ty, kam smí pes). Tento byl bohužel bez klimatizace, ale to bylo v tu chvíli to nejmenší. Báli jsme se.

Při příjezdu na hotel nás totiž čekalo překvapení: nikde nikdo. Žádná recepce, ani jediný člověk. Budovu jsme obešli horem dolem, ze všech stran a nic. Nešlo se nikomu dovolat a my tedy nevěděli, jak se dostat na pokoj. A co víc, na hledání jiného ubytování už bylo docela pozdě.

Až najednou se venku objevili dva týpci ze Slovenska, kteří nám sdělili, že když na schránce u hlavního vchodu zadáme PIN, najdeme v ní klíček od pokoje. K tomu však ale dodali, že tady spí už pár dnů a že nedávno někdo na parkovišti vykradl auto.

Celý náš život byl nyní v autě, které stálo na stejném parkovišti. Ten pocit, že bychom skončili naše stěhování už ve Villachu, byl řádně nepříjemný. Až do rána jsem kvůli tomu byla jako na trní. Naštěstí bylo druhý den vše na svém místě a my rychle uháněli pryč.

V dalších dnech už probíhala rezervace hotelu vždy plus minus den dopředu, protože už bylo jasnější, kam zvládneme dojet. A příjezd jsme už prozřetelně plánovali na dřívější čas, abychom měli případně možnost ještě změnit lokál.

28. 6. Villach → Nice: 850 km

Druhý den bylo naším cílem dojet co možná nejdál. A tak náš Volkswagen přejel celou Itálii a na další noc zakotvil až ve francouzském Nice. Jelikož ale teploměr v autě během cesty Itálií ukazoval venkovní teplotu „krásných“ 41 °C a my jeli zrovna kolem jezera Lago di Garda, chtěla jsem tam zastavit, to se ví.

Sice proběhlo jen rychlé svlažení, ale nezapomenu na to. Lago di Garda je opravdu nádherné jezero s příjemně teplou a krásně čistou vodou. Tam se někdy musíme podívat ještě jednou a na delší dobu.

Lago di Garda

Lago di Garda a lodě

Cesta přes Itálii

V Nice jsme se ubytovali v hotelu Durante, udělali krátkou procházku kolem pláže (byl to můj první kontakt s jihem Francie) a šli spát. Žádné fotky z Nice bohužel nemáme, protože postel byla to jediné, co nás zajímalo.

Každopádně se ukázalo, že Emily je velký cestovatel a asi nejvíce si z nás tří užívala výletování. A především i spaní s námi v posteli.

Emily na posteli

29. 6. Nice → Lloret de Mar: 630 km

Sylvo a Vašku, vítejte ve Španělsku. Třetí den jsme přejeli hranice a konečně se ocitli ve Španělsku. Zde by měla zaznít slavnostní famfára.

Bylo opravdu velké horko, a tak jsme to s jízdou na dálnici nepřeháněli a rozhodli se konečně okoupat v moři. Kousek od našeho hotelu Astoria Park ve městě Lloret de Mar tedy následovalo vběhnutí do vody. Ale Lloret zklamal. Moře bylo ledové jak čert, a všude samí divní a hluční lidé. Ne nadarmo se Lloretu říká party město, kde se vyskytují zejména mlaďoši. Že bychom už na to byli staří? Spíš ale moc unavení.

30. 6. Lloret de Mar → Alicante: 610 km

Zvažovali jsme, kam směřovat dále a do oka nám padlo Alicante. Barcelona a Valencie kolem nás tedy jen rychle proběhly (mně to nevadilo, protože já už tam byla) a kola našeho auta jela do neznáma. To neznámo se nám ale překvapivě zalíbilo. Jakože hodně. Milí lidé, skvělá zmrzlina, teplé a čisté moře a tak nějak vše hezké a sympatické.

Alicante

A tak jsme začali hledat bydlení na stálo v Alicante. Ostatně stejně bylo naším cílem tady zůstat dva dny, abychom si odpočinuli. Jenže na naše odpovědi u inzerátů nikdo nereagoval nebo byly nabídky pronájmů příliš drahé. A právě tady se také objevil náš velký problém (avšak očekávaný) – jen minimum pronajímatelů v bytě akceptovalo psa.

Ubytování v Alicante bylo drahé (a přitom jedno z nejlevnějších, které jsme našli) a nechtělo se nám jej platit jen tak zbůhdarma. Proto nakonec padlo rozhodnutí držet se stávajícího plánu a jet dále, do Málagy. (Třeba se do Alicante přesuneme příští rok.)

2. 7. Alicante → Málaga: 500 km

Pár kilometrů na východ od Málagy, v El Palo, jsme si domluvili první prohlídku bytu a těšili se, že už možná budeme mít kde bydlet. Ale ne. Schůzku jsme zrušili. Při procházce po okolí a kolem moře nám došlo, že se nám tady vlastně nelíbí a že bychom v El Palo žít nechtěli (fotka níže může být matoucí, na ní vypadá El Palo hezky).

El Palo

No nic, tak se booklo další ubytování už přímo v Málaze v hotelu Ibis Budget Málaga, kde jsme spali tři noci a každý den obepisovali snad milion inzerátů. Nic pořádného stále nepřicházelo, a tak se dostavil pocit lehkého zoufalství. Napadlo nás, že se vrátíme zpět do Alicante a začneme opět obepisovat inzeráty právě tam. 

Proč bylo hledání bytu tak složité? V sezóně je cena bytu dvakrát tak vyšší a někteří si za pronájem účtují kolem 600€ za týden nebo i 3000€ za měsíc. No masakr. Jen minimum z nich navíc akceptuje v bytě zvíře a většina inzerovaných bytů za dobrou cenu je k pronájmu až od září, tedy po sezóně. A proč jsme tedy jeli do Španělska právě teď? No přece abychom si aspoň užili dovolenou v teple, kdyby to nevyšlo.

3.–4. 7. Objíždění bytů v Málaze: 400 km

Nevzdali jsme to a čekaly na nás první prohlídky bytů. Málaga nám nakonec umožnila celkem pět prohlídek bytů, z čehož jedna v sobě obsahovala šest bytů najednou (realitní makléřka nás prováděla komplexem s více volnými byty k pronájmu). A světe div se, pátá návštěva bytu byla úspěšná. Hurá!

5. 7. Doma už není v autě, ale ve městě zvaném Benalmádena

V tento devátý den od naše odjezdu z Ostravy jsme podepsali smlouvu o pronájmu (vše pečlivě prostudovali a zkonzultovali s mou kamarádkou Hankou žijící ve Španělsku a s Marcosem, mým klientem ze španělské agentury Insitus.es, na základě čehož jsme nechali ve smlouvě upravit některé body) a nastěhovali se. Přesněji řečeno přejeli autem z místa A do místa B. A konečně se zase spalo „doma“.

Co vše jsme ale předtím absolvovali, než se nám podařilo zakotvit v Benalmádeně?

Ukažte nám byt!

Téměř všechny prohlídky jsme domlouvali přes WhatsApp. Španělé na této platformě docela ujíždějí. Jednoduše stačilo vzít telefonní číslo z inzerátu na Idealista.com, uložit do WhatsAppu a hned jim napsat. Odepisovali o 100 % rychleji než přes kontaktní formulář přímo na webové stránce.

Tak tady chci žít. Nebo ne?

Z první prohlídky jsme byli celí paf. Krásný dvoupatrový domeček s velkou terasou, nádherným obývacím pokojem a bazénem s parádním výhledem na moře. Pejsek byl vítán, ale… kolem domu bylo úplné mrtvo. Obchody i ruch města až příliš daleko a jen minimální možnost se s někým bavit. Dlouze jsme to zvažovali, ale nakonec řekli ne. A to i kvůli ceně pronájmu.

Tady jsou dvě fotky z Idealista.com, jak to tam vypadalo. Téměř jako v Řecku na Santorini. Fakt krása.

Bazén u ubytování

Obývací pokoj

Tady bydlet nechceš

Další byt byl v centru Málagy a na fotkách vypadal fajn. Skutečnost ale byla diametrálně odlišná. Jedna úzká chodba a z toho pidi pokoje s nulovým výhledem ven. Bylo to tam temné a skoro až děsivé. Takže také ne.

6 v 1

Pak následovala prohlídka šesti bytů najednou, opět v centru Málagy, a to už vypadalo nadějně. Většina z nich byla hezky dispozičně rozložená, přijatelně vybavená a relativně za dobrou cenu. Mírně nám spadl kámen ze srdce, že už si máme dokonce z čeho vybírat.

Záložní plán

Už v Česku jsem si psala s milou paní jménem Rosa, která byla milá nejen přes WhatsApp, ale také v reálu. V červnu ještě paní Rosa nabízela svůj nově zrekonstruovaný byt, jenomže po našem příjezdu do Španělska už byl bohužel pronajatý. Zprostředkovala nám ale schůzku se svým sousedem, který chtěl také pronajmout svůj byt.

Okolí bytu bylo skvělé. Velká zahrada, kde by si naše Emilka mohla krásně poběhat, velký bazén a krásné výhledy kolem. Ale to hlavní – byt – byl před malováním zdí, ne zrovna hezky zařízený, neuklizený a že by to uvnitř vonělo, to se také říct nedá. Úpravy bytu byly zkrátka teprve v začátcích. Asi bychom jej vzali, ale nelíbilo se nám, že po cca týdnu by tam naběhli malíři jej celý vymalovat. My už potřebovali pracovat a ne ještě měsíc řešit byt. Tuhle nabídku jsme si ale nechali jako záložní, kdyby se neobjevilo nic lepšího.

Ten pravý

Následující prohlídka ale zazdila všechny předchozí. Byt byl totiž přesně podle našich představ. Bez váhání jsme hned ten den uzavřeli rezervační smlouvu se dvěma mladými kluky (trochu v obavách, jestli to nejsou podvodníci), aby nám byt někdo nevyfoukl před nosem, a zaplatili deposit. Vše dopadlo dobře a žádní lumpi to naštěstí nebyli. Možná tomu pomohlo i to, že den předtím Vašek dvakrát šlápl do hovna. A to se, myslím, jen tak běžně nestává.

A jaké mám první pocity z nového bydlení v mém vysněném Španělsku? Nevěřím tomu ? Stále se tak nějak bojím, že se jednoho rána probudím zase v Ostravě. Připadá mi to jako pohádka. Snídaně na terase a vlastně i pracovní kancelář s výhledem na širé moře a španělština všude kolem. Oh my God!

Náš hrad, náš bazén ▼

Náš hrad

Náš zámek

Výhled z balkonu

Výhled z balkonu na pláž

Náš bazén

Náš výhled z bazénu

Stěhování do Španělska ve zkratce

3 dny cesty z České republiky do Španělska (z Ostravy do Lloret de Mar).

6 dnů cesty z Ostravy do Málagy.

5 dnů hledání bytu ve Španělsku.

9 dnů spaní po hotelích v jednom pokoji s pejskem.

9 dnů od odjezdu z bytu v Hrabůvce po první noc v novém bytě.

Velký dík a obdiv patří především Vaškovi, protože to celé odřídil. Já jsem „neřidič“, takže to stálo jen a jen na něm. A také děkuji Emilce, ze které se vyklubal super parťák na cesty. Celých devět dnů byla jako andílek, i když lehce štěkající.

S Vaškem jsme také zjistili, že nomádování v autě, kdy je pouze ono auto domovem, asi není úplně pro nás. Máme rádi stabilní domov. Ale zkušenost je to skvělá.

A Španělsko? Je to tady parádní! Alespoň zatím. Uvidíme, co řeknu za měsíc, za půl roku, za rok… Myslete na nás, ať to tady zvládnem alespoň ten rok.

Adiós muchachos!

My tři

P.S. Nebojte se vyjít z komfortní zóny, protože především mimo ni se sny skutečně plní. Ale musíte to také umět s vesmírem. Já se to teprve učím. Prý je na začátek super knížka Jak si správně přát od autora jménem Pierre Franckh. Tak vzhůru do toho!

Kam dál? ► Život ve Španělsku: jak začít, kde a co vyřídit nebo Co je typické pro Španělsko aneb užitečné tipy pro život tady

Slovotvorka

Pod označením Slovotvorka se skrývám já – Sylvie Kavíková. Povoláním freelance copywriterka a obsahová konzultantka se zálibou v kreslení (především s #copicsketch a #fabercastell). A právě zde jsem si vytvořila svůj svět, kde se to všechno pojí dohromady. Píšu jen o tom, co mě opravdu zajímá, a každý článek si sama ilustruji.

Všechny své obrázky dávám tady a pokud máte zájem o spolupráci, můžete mi napsat na mail@odsylvie.cz.

Co si o tom myslíš? Řekni mi, jak se ti článek líbí.