To se lehce řekne, vezmi notebook a pracuj ze zahraničí. Vždycky jsem obdivovala ty tzv. nomády, kteří cestují po celém světě a u toho si vydělávají. Začátkem roku 2019 proto nastal nejvyšší čas to vyzkoušet. Zapíchli jsme prst do mapy a Vietnam jako cílová destinace byl na světě. Jaký byl první dotek Asie a jak nám to nomádění vlastně šlo? Úplně easy to nebylo.
Za hranice České republiky a Evropy
Volnost. To slovo už mým pracovním životem proudí několik let a jsem za to nesmírně vděčná. Můžu pracovat z domu, z kaváren, odkudkoliv. A právě to odkudkoliv zatím sahalo pouze k hranicím České republiky. A já už chtěla víc. Překročit onu pomyslnou hraniční čáru a vyzkoušet si pracovat z ciziny. Když to jde, tak proč toho nevyužít.
Díky patří mým skvělým klientům, na které jsem měla štěstí, a partnerovi, který do toho se mnou šel.
Cílová destinace zkušebních nomádů – Vietnam
Proč právě Vietnam? To ani přesně nevíme. Znělo to exoticky, bylo to dostatečně daleko od stereotypu, internet tam fičí jedna báseň a je tam parádně levno. Jo a příroda, teplo a moře. To se hodí, když je tady začátkem roku mnohdy ještě sníh. A oba jsme byli Asií ještě nepolíbení. To jsou, myslím, docela dobré důvody pro velké dobrodružství.
Na poznávání Vietnamu se stal ideálním měsícem březen. Na jaře je to tam prý nejlepší (ne tak drasticky vysoké teploty a minimum srážek). Díky tomu nás z velké části minula česká končící zima a delší dobu hřálo příjemné teplo.
Původní plán byl zůstat tam cca půl roku. Nakonec z toho zůstal pouhý měsíc. A děkuju za to. Na začátek to přece v naprosto jiné kultuře musí stačit. A stačilo ?
Ještě před příletem do Vietnamu
Odlétali jsme z Mnichova, protože právě odtud to bylo za hubičku. Jenže. Pět hodin cesty autobusem z Prahy tam a ubytování jako z hororu, kde po chodbách chodili divní lidé. Naše večerní „koupání“ pro zachování bezpečí proběhlo raději v umyvadle na pokoji, než abychom šli do společné koupelny. To nám dalo nepříliš ideální pocity před odletem. Ale ušetřili jsme.
A také z Mnichova pak málem neodletěli, protože se u kávičky na letišti dobře povídalo a my zapomněli na čas. Ovšem bylo to poprvé, co na letišti hlásili mé jméno, a to se počítá ?
První zkušenost s velkým letadlem
Následoval náš první let velkým letadlem o třech řadách sedadel, který trval deset hodin a směřoval do Pekingu. I když se bojím létání a pobyt ve výšce, natož takhle vysoko, ve mě nevyvolává zrovna příjemné pocity, zapomněla jsem se bát. Můj strach rozptýlil pravidelný přísun jídla v ceně a dlouhý seznam parádních filmů ke zhlédnutí v opěradle přede mnou.
Nutno také dodat, že s námi letěli ještě naši čtyři čeští kamarádi (naše cesty se pak v průběhu dní rozdělily a opět spojily, více o tom až dále). A jelikož to bylo opravdu velké letadlo, zabrala naše skupinka prostor mezi kuchyňkou a záchodem, kde jsme si ve stoje povídali, abychom pořád jen neseděli, a odkud jsme si mohli sami brát jídlo a pití, téměř co hrdlo ráčilo. To se mi líbilo, jak jinak.
Čína nám ukázala své byrokratické letiště
Čína, to je vskutku něco nevídaného. Nikdo vám nerozumí a abyste se dostali z letiště, potřebujete otisky prstů a milion papírků, se kterými obíháte milion přepážek. Neskutečná byrokracie. A běda, jestli řada stojí nakřivo. Pracuje se až v okamžiku, když je hezky srovnaná. Téměř nikdo se neusmívá a komunismus jde cítit na každém kroku.
Když se vám nechce čekat na letišti dvacet hodin, stejně jako nám, pak si můžete domluvit ubytování na hotelu u letiště. V ceně letenky, což se vyplatí. Ale jet takhle sama, tak jsem pos… strachy. Od přepážky na letišti nás totiž podivný týpek, který vypadal jako Credence z Fantastických zvířat, zavedl na ponuré parkoviště do auta, které nás vezlo neznámo kam. Naštěstí na hotel.
Do Pekingu a zase dál aneb rychle pryč z Číny
Dlouho bychom na hotelu nevydrželi. Vše tam bylo tmavé, ponuré a svým způsobem děsivé. V televizi dávali jen dosti zvláštní čínské seriály a filmy (na to se nechceš dívat) a pochopitelně nic zahraničního. Na několik hodin přespání ale dostačující.
A abychom nebyli jen zavření na hotelu, prošli jsme se kousek po okolí. Díky této procházce už naprosto rozumím tomu, proč se v Asii nosí roušky. Myslela jsem si, že ostravskou inverzi nic nepřekoná, ale to, co musí dýchat v Číně, bych nepřála nikomu. Večer je tady vzduch doslova vidět a vy naopak nevidíte dál než kousek před sebe. Fotit jsme to raději nezkoušeli, ještě by nám foťák ten vzduch rozežral.
V Číně se ještě žádná práce nekonala. Bylo potřeba se pořádně vyspat po dlouhé cestě (doslova bych spala, až bych brečela). Kamarádi šli ještě na Čínskou zeď, ale já vím jistojistě, že bych usnula za chůze a spadla z ní někam do propadliště dějin.
První dojem a první dny ve Vietnamu
Naše české ťapky se poprvé dotkly vietnamské země v Hanoji, a tím jsme se hned ze startu dostali do toho největšího mumraje lidí, věcí a zvuků.
Ale i když jsem se bála, že mě to obrovské množství lidí vyčerpá („Nemám ráda lidi.“ ? „Proč jsem tady vlastně jela?“? ), stal se opak.
První den ve Vietnamu měl neskutečně pozitivní náboj. Kolem jezera, které se nacházelo uprostřed města, nadšeně cvičily a tančily hloučky lidí, do uší nám zněla pozitivní aerobní nebo taneční hudba a my jen procházeli okolo s otevřenou pusou. Tolik radosti a pohody pohromadě jsme snad ještě neviděli.
Právě tady jsem také poprvé okusila pravé vietnamské jídlo. Předtím se do mého žaludku přesunulo jen párkrát v životě v Ostravě a v Praze. A tady nastala možnost si tu úplně jinou souhru chutí užít opravdu naplno. Třeba taková polévka Pho stála pouhých 30 Kč! Tady by se daly našetřit miliony!
Ovšem velkým zklamáním pro nás bylo to, že naše milované Bun Bo Nambo (to, jak ho známe a máme rádi, nezalité rybím vývarem) měli jen v jedné restauraci ?
A zrovna v té, kam já se vešla jen tak tak a Vašek jen shrbený… ?
Čas mi byl nepřítelem
Říkala jsem si, že už v Hanoji začnu pracovat. Ale kdeže. Šestihodinový posun času udělal své. Ráno pro mě byla doslova půlnoc a večer zase odpoledne, kdy se člověku absolutně nechce spát. Moje vnitřní hodiny zůstaly v Evropě. A takhle jsem fungovala, nebo spíše nefungovala, ještě několik dní. S prací to tedy byla zatím slabota. První týden jsme do práce neudělali ani ň. Mozek nefungoval podle představ a soustředil se především na všechno kolem. Není divu, bylo toho tolik co pozorovat a vstřebávat. A což pak teprve u moře, kam jsme se zanedlouho přesunuli. Sebedisciplína šla vcelku do kytek ? Ale později už to nějak šlo. Muselo.
Naše hlavní vietnamské zastávky
Hanoj
Když se ještě na chvíli zdržím v Hanoji, při pobytu tam se mi vybavilo celé dětství. Vietnamské tržnice pod Svinovskými mosty, kudy jsem projížděla několik let. Ty jejich stánky vypadaly přesně tak. A Svinov byl jen slabý odvar, tady to byly dlouhé kilometry oněch stánků, mezi který člověk jen procházel v němém úžasu. Hanoj prostě byla jedna obrovská tržnice se vším, na co si člověk jen vzpomněl (tedy především její stará čtvrť).
Danang
V Hanoji to bylo moc fajn, ale nastal čas změnit lokalitu. Nejen proto, že jsme měli na jiném místě dopředu (několik měsíců) zabookovaný hotel, ale také nás už táhlo moře a možnost se v horku příjemně zchladit. A přesně tohle nám mělo splnit přímořské město Danang.
A splnilo. Koupali jsme se v moři, ve střešním bazénu a u toho, světe div se, už konečně pracovali střídavě z hotelového pokoje a ze střechy hotelu. No ráj na zemi, co si budeme povídat.
Po pár dnech se k nám opět připojili kamarádi, kteří se vrátili z Kambodže, a společně jsme chodili na jídlo a jezdili na výletíky.
Právě tady také proběhlo naše první půjčení skútru a vjezd do děsivě vyhlížející vietnamské dopravy. Více se o tom rozepíšu v dalším článku, ale jedno můžu říct už teď, byl to mazec!
V Danangu a jeho okolí jsme navštívili:
Golden Bridge – nádherné výhledy na hory, čistý vzduch, unikátní most, který drží ruce, a údajně nejdelší lanovka na světě. Ale také spooousty turistů a atrakcí (staví se tam hrady!). A tak jsme si cestou vytvořili zábavu: lidem jsme vstupovali do fotek a oni za to byli ještě rádi s Vaškovou kuriózní dvoumetrovou výškou.
Lady Budha – večer to tam nemá chybu. Jen pár lidí, nádherné noční výhledy a tajemná atmosféra, kterou umocňuje krásné osvětlení.
A to malinké dole, to jsem já.
Most ve tvaru draka, jehož hlava chrlí oheň – tady jsme upřímně čekali větší show ? Bylo to pár plivnutí a ještě k tomu nudných ? Ale stálo to i tak za to, protože most, který chrlí oheň, už asi jen tak neuvidíme.
The Marble mountains – opět super výhledy a příjemně strávený čas s kamarády a na skútru. A cestou zpět do hotelu jsme si dali nejlepší nejlevnější oběd, který jsem kdy jedla. U hlavní silnice, v zaprášeném stánku, kde bylo v nabídce pouze jediné jídlo. Ale takový oběd za 25 Kč fakt jinde neseženete.
Hoi An – koupání a jídlo. A to stačí ke štěstí 😀
To byla pohoda. To byla pohodička. Do té doby, než se mi udělalo špatně. Hromská čínská polévka z Vietnamu! Po ní to šlo s prací zase od desíti k pěti. Ono se těžko přemýšlí, když je člověku šoufl. Pobyt na hotelu v Danangu se tak nechtěně o něco potáhl.
Přesně v těchto dnech nás také opustili naši známí, kteří se vydali do Hanoje a pak domů. A my zůstali zase sami, ještě na dlouhou dobu.
Nha Trang
Když mi bylo konečně o něco lépe, rozhodli jsme se po týdnu změnit lokál. Zaujal nás Nha Trang, a tak se letělo ještě víc na jih, ostatně v Danangu už hlásili déšť. A panečku, tady se pracovalo skvěle! Pokoj na hotelu byl prostorný a s úžasným výhledem na moře.
No a pak přišel další problém. Začala se mi prořezávat osmička a nešlo mi ani otevřít pusu, jak mě dáseň bolela. No a na osmičky a jejich důkladné vyčištění je nejlepší jednosvazkový kartáček na zuby. Takže následovalo jeho hledání po celém Nha Trangu. Už se to zdálo marné, ale nakonec jsem kartáček získala. A po pár dnech to přešlo. Uff. Tady bych totiž Dr. Zoubka asi navštívit nechtěla ?
Aby té smůly ale nebylo málo, šli jsme jednoho dne do moře ve špatnou dobu. Byly velké vlny, my odvážní, a tak se stalo, že nás u břehu vlny spláchly. A co si budeme… bylo to fakt nepříjemné, točit se ve vodě smíchané s pískem a kamínky, kdy nevíte, kde se vlastně nachází dno. Výsledkem byla řádně odřená kolena a koupání nejen ve slané, ale taky ve sladké vodě bylo několik dnů lehkým utrpením.
Být holka se tady taky úplně nevyplatilo. Prášky nefungovaly (zázračná růžová pilulka zvaná Ibalgin se tady brát nemá, protože ředí krev, no a Novalgin, naprosto zbytečný prášek). Změna času, únava a nový režim, to vše udělalo své a já si odtrpěla dva dny v křečích na pokoji. Pracovat se dalo jen trošku, a to pouze ve stabilizované poloze. Tu kupu blikajících deadlinů si živě vybavuju ještě teď… ?
Takže sečteno podtrženo, Nha Trang byl skvělé místo na práci, ale okolnosti bohužel práci moc nepomohly.
A ještě jedna vtipná příhoda na závěr pobytu v Nha Trangu: málem jsme na další dny neměli co na sebe, protože v prádelně, kam jsme si dali vyprat většinu našich věcí, nám vyměnili pytel s oblečením a ten náš si odnesl někdo jiný… 😀 Naštěstí to nebyl žádný lump a vesmír se postaral o to, že jsme se druhý den potkali na stejném místě a vyměnili si vyprané věci. Thank you very much!
Sapa
Rýžová pole byla to hlavní, co jsem z Vietnamu znala z doslechu a z televize ještě předtím, než jsme se tam vydali, a proto jsem si je nemohla nechat ujít. Příroda, hory a zelené kopce, to je pro mě něco jako bonbon pro vosu. No a tak jsme z Nha Trangu (z tepla a od moře 🙁 ) vyrazili zpět do Hanoje a odtud pak směr Sapa. Že tady bude chladněji nám bylo jasné, ale že to bude až takový skok, to bylo vskutku překvapení (nakonec nás to, že s sebou celou dobu taháme zimní bundy, zahřálo nejen u srdíčka).
Jenže překvapením nebyla jen zima, ale také mlha. Jakože fakt velká mlha. Pokud jste viděli film Mlha na motivy knížky od Stephena Kinga (nebo tu knížku četli), no, tak přesně taková. Kdyby na nás z té bílé plížící se hmoty vyskočila nějaká příšera, asi bych se tomu ani nedivila. A co víc, z rozhořčení, že kvůli mlze neuvidím ta krásná rýžová pole, bych se jí nebála a ubila bych ji prvním, co by bylo po ruce.
Počasí prostě naplánovat nejde, tak nezbývalo nic jiného, než se začít modlit, aby se, po vzoru Mojžíše, před námi v dalších dvou dnech mlha zázračně rozestoupila. Pak ať si zase klidně dělá, co chce.
A pracovali jsme, to se ví. Třeba tady.
A tak se stalo, že byly naše modlitby alespoň částečně vyslyšeny. Nahoře v Sapě se mlha držela zuby nehty, ale dole pod kopci kolem rýžových polí po ní nebylo ani vidu ani slechu. Počasí mohlo být ještě lepší, ale i tak ty výhledy stály za to.
A přidám ještě jednu perličku ze zpáteční cesty. I když jsme měli objednaný klasický autobus jako při cestě tam, zpět do Hanoje jsme museli jet nočním lehátkovým autobusem (měli v tom nepořádek). A to nechceš. Ne, když se nacházíš v zemi pidi lidí a měříš dva metry. I já jsem se cítila jako Sněhurka v postýlce jednoho ze sedmi trpaslíků.
Ostrovy nám nepřály
Cu Lao Cham
Tenhle ostrůvek byl kousek od Danangu a nevíme, jak vypadal. Nebyli jsme tam 😀 A můžu za to já. Snědla jsem špatnou čínskou polévku a bylo mi tak špatně, že jsem na nějaký ostrov neměla ani pomyšlení. No a pak už se letělo do Nha Trangu, jelikož nám objednané ubytování v Danangu vypršelo a jeho prodloužení jen o pár dnů by se dost prodražilo.
Hon Tam
Hon Tam, tak tam jsme jeli. Jenže prozměnu bylo špatně Vaškovi, jen s tím rozdílem, že mu fakt špatně začalo být až na lodi směřující na ostrov. Voda šplouchající na pláž byla teplá, klidná a průzračná a Vašek se na to koukal z lehátka, kde se svíjel v křečích. No a je jasné, že při tom pohledu jsem si to neužila ani já. Ale vypadalo to tam fakt krásně, no koukněte sami.
S naším převozníkem, který neuměl ani slovo anglicky, stála domluva fakt za to. Lépe řečeno, nedomluvili jsme se a byli jsme fakt rádi, že pochopil, kdy nás má vyzvednout a odvézt zpět z ostrova.
A tolik neplavců ve vestách v mělké a klidné vodě jsme ještě neviděli a asi ani už nikdy neuvidíme. A co víc, jedna paní se přímo u břehu začala topit a museli ji skoro oživovat. Tady šlo jen udiveně kroutit hlavou ?
Ha Long Bay
Co k tomu říct? … ?? Na fotkách na internetu to vypadalo super, proto jsme se tam vydali. Malé ostrůvky byly krásné, ale pro nás jen z dálky. V okamžiku, kdy jsme se kolem nich rozhodli projet lodí, přišla z ničeho nic obrovská průtrž mračen, takže lodě přestaly jezdit a naopak ze začaly vracet z ostrůvků zpět na pevninu.
Kdyby se v Ha Long Bay dalo dělat alespoň něco jiného. Zábavní parky nás moc neberou, všude spousta černého prachu a jediná pláž poblíž se zrovna opravovala, takže jsme si ani nezaplavali. Marketingově to má Ha Long Bay dobře zmáklé, to se musí nechat …
Jo a takhle jsem na tomto „krásném místě“ vypadala po projížďce na motorce… černá jako but a obočí jako Frida Kahlo ??
A aby toho nebylo málo, po příjezdu zpátky do Hanoje bylo nutné o půlnoci změnit hotel, i když jsme už chtěli konečně spát. Tak hlasitou klimatizaci jste ještě neslyšeli. Kdyby to alespoň byla ta naše a ne z jiného pokoje… ?
No a to byl víceméně konec našeho výletování. Po návratu z Ha Long Bay už jsme na žádné výhledy, koupání, cestování ani nic podobného neměli ani pomyšlení a v Číně si opět místo Čínské zdi raději pustili animák na noťasu… ? A taky se nám už i zdálo o českém jídle. Ono to vietnamské je fajn, ale když to jejich specifické koření jíte každý den celý měsíc, je vám pak už z toho šoufl. Zakotvili jsme proto u „krávy“ s bagetou a po dlouhé době se neskutečně těšili i na české klasiky jako vepřo knedlo zelo.
Rada nad zlato – kontrolujte si své věci
Byla to sice náhoda, ale následné řešení by asi nepatřilo mezi nejpříjemnější. Málem jsem totiž neodletěla z Číny (ze země, kde skoro nikdo neumí anglicky, a vlastně se s vámi nechce bavit na žádný způsob).
Stalo se, že slečna na přepážce na letišti mi dala jen letenku z Hanoje do Pekingu a tu z Pekingu do Mnichova zapomněla vytisknout. Ta představa, že bychom to museli pak řešit v Číně… oh my god! To bych tam určitě zůstala. Možná jako ve filmu Terminál ?
Rekapitulace: náš výlet trval celkem 36 dnů
Na cestu jsme se vydali z Ostravy 26. 2. a zpět do Ostravy se vrátili 2. 4. cca ve dvě ráno.
- Ostrava → Praha → Mnichov: 1 den
- Peking: 2 dny
- Hanoj: 4 dny
- Danang: 9 dnů
- Nha Trang: 11 dnů
- Hanoj: 1 den
- Sapa: 2 dny
- Ha Long Bay: 2 dny
- Hanoj: 2 dny
- Peking: 1 den
- Mnichov → Praha → Ostrava: 1 den
Proč jsme bydleli na hotelích
Kvůli práci. Každý den ráno na nás čekala vydatná snídaně, takže jsme nemuseli pobíhat venku a hledat něco k snědku. Na hotelu byl klid, ticho, chládek a dobře se tam pracovalo. No a především jsme se tam ve většině případů i dobře vyspali.
Co nás velmi zaujalo, jak v Číně, tak ve Vietnamu, byla průhledná, prosklená koupelna. První dojem byl skvělý, wow, taková romantika. V průběhu dní jsme se ale spíše zbavili všech tabu a soukromí se stalo cizím slovem, než aby vůbec došlo na nějakou romantiku ?
Naštěstí jen jednou jsme si vyzkoušeli klasickou vietnamskou „mokrou koupelnu“, kdy se sprchujete nad záchodem. Sedět pak na záchodě s nohama ve vodě není zrovna požitek. To bych delší dobu psychicky nedala, už jen kvůli tomu uklízení.
Kdybychom nepracovali, bydleli bychom pravděpodobně jinak. Ještě levněji a více v místních podmínkách.
Co je skvělého na práci na dálku
- Můžete být, kde chcete. Tam, kde máte nejvíce inspirace: hory, moře či rušné město. Každému vyhovuje něco jiného.
- Když se vám na daném místě něco nezdá, hurá jinam.
- Rovnou při práci poznáváte nové kultury, cestujete a nemusíte čekat až na dovolenou.
- Je to perfektní v každém věku. (Potkali jsme jednu starší překladatelku – Kanaďanku, která jezdí každý rok na několik měsíců za teplem a tam se přesouvá z místa na místo. Má skvělý přivýdělek a užívá si. Na důchod naprosto luxusní.)
Odvrácená tvář práce na dálku
- Častokrát se vám nechce pracovat, protože je kolem spousta lákadel, nových věcí, či moře a hory na dosah. Mnohdy je velmi těžké se soustředit a chce to hodně sebedisciplíny. Musíte se do toho dokopat, nikdo jiný to za vás neudělá.
- Minimálně ze začátku je cestování dovolená, ať chcete nebo nechcete. A na dovolené se přece nepracuje. Je fakt těžké to vysvětlit hlavě a nastavit se na práci.
- Daná lokalita vám nemusí úplně sednout, je tam na vás hlučno, špatně se vám spí, nevyhovuje vám místo na práci, moc velké horko nebo zima… a musíte se zase přesunout.
- Pokud chcete fakt pracovat, je nejlepší mít kolem sebe lidi, kteří také pracují a nejsou jen na dovolené. Oni totiž nepracují, užívají si, a to celý den. A je sakra těžké zůstat sedět na hotelu nebo v kavárně, když vlastně chcete být s nimi a poznávat novou zemi. Velmi lehce se tak totiž stane, že práci odkládáte a říkáte si udělám to pak, později, zítra, pozítří, ještě to nehoří… A pak stane, že z těch deadlinů celí shoříte ?
Zhodnocení celého měsíce ve Vietnamu
Byla to obrovská zkouška. Absolutně jsme neměli tušení, co nás na tomhle kontinentu čeká, ale o to víc vzrušující a napínavé to bylo. Byla to pro nás velká neznámá a vlastně všechno, co jsem jedli, viděli a cítili bylo nečekané, překvapivé a tak nové.
Pokud bychom jeli znovu nomádovat, tedy přesouvat se z místa na místo, je nejlepší na jednom místě zůstat alespoň půl roku. Jeden měsíc je totiž fakticky málo. Těžko jde v těch pár dnech skloubit práci, cestování a odpočinek. Navíc ne vždy jde vše podle plánu. To jsme si mohli na vlastní kůži vyzkoušet hned několikrát…
Zkušenost to ale byla k nezaplacení. Ještě teď z ní čerpáme ve Španělsku.
Pár zajímavostí na závěr
Rok 2019 je podle čínského kalendáře rok prasete, a tak byla prasata skoro na každém kroku. Nejen jako velké sochy, ale v obchodech na přívěscích, na oblečení, zkrátka všude a na všechny možné způsoby. Nicméně musím také přiznat, že nám trvalo docela dlouho, než nám došlo, proč je všude tolik prasat ?
Místní jsou fakt malincí (já jsem vysoká jako tamější chlapi) a Vašek tak byl se svými dvěma metry doslova velký bílý muž a atrakce všude, kam přišel. Takže se s ním častokrát chtěli místní i vyfotit. Ale i já jsem ulovila jednu fotku!
Tenhle klučina byl na jejich poměry docela dost vysoký, tak si chtěl s Vaškem udělat fotku pravděpodobně proto, aby dokázal, že to není nic divného ?
V parcích mají všude repráčky, aby navodili tu správnou atmosféru, které vypadají takhle maskovaně. Problém je, že si kvůli tomu vlastně nikde v klidu a tichu neodpočinete.
Jí se tam na opravdu malých stoličkách. A téměř všude.
A abyste věděli, co a jak, chystám už pro vás další článek zaměřený na tipy, co ve Vietnamu navštívit, jak se stravovat a jak bezpečně přejít přechod nebo přežít jízdu na motorce mezi milionem dalších ?
Pokud někdo sledujete Top Gear, pak to, co o něm řekl Jeremy, je fakt přesné. Do poslední tečky. Tady to je: „Vietnam? To bys nepochopil. Tys tam nebyl. Vietnam se musí prostě zažít.“ Tak vyrazte a pak mi napište své dojmy!
A to je všechno přátelé. Tadydádydádydá 😀 Ještě víc fotek z našeho měsíce ve Vietnamu najdete na Instagramu Slovotvorka.cz
