Věřím na pohádky, chrabré prince i na splněná přání. O svatbě jsem ale nikdy nepřemýšlela. Ani jako malá. Neměla jsem tedy naprosto žádnou představu, jak by to celé mělo vypadat. Když mě tedy Vašek požádal o ruku, musela jsem si tu svou dokonalou pohádku rychle vymyslet, a to se vším všudy. Dokonce nadvakrát a s řadou překážek. Ale to už předbíhám.
Plánování svatby – můj ty smutku!
Původně jsme zvažovali svatbu ve dvou, jen se svědky a někde v exotických končinách. Po delším přemýšlení jsem však usoudila, že bych u našeho „ano“ ráda měla nejbližší rodinu a kamarády. Že bez nich by to nebylo ono. A za toto své rozhodnutí jsem nesmírně vděčná.
Na dálku
Jelikož jsme ale v době plánování svatby byli v zahraničí, nezbylo nám nic jiného, než vše řešit na dálku, a to odvážně bez svatební agentury, kterou se nám nechtělo platit. Na vlastní pěst jsme se tedy pustili do zjišťování, co vlastně taková svatba obnáší, a povím vám, docela nás překvapilo, kolik „blbostí“ je potřeba zařizovat, vybírat, promýšlet a organizovat.
Bez ochutnávání
Nicméně fungovalo to dobře. Telefonicky, po e-mailech a videohovorech jsme domlouvali nezbytnosti a náš checklist se postupně plnil zelenými fajfkami. Jedna věc nás ale neskutečně mrzela, a to ta, že nám odpadlo ochutnávání svatebního menu, koláčků, zákusků a dortů. Oplakali jsme to. Ovšem na druhou stranu zůstalo vše doslova ve sladké nevědomosti.
S problémy
Úplně růžové to ale nebylo. Svět nám házel koronavirové klacky pod nohy a s některými pozvanými hosty bylo těžké pořízení. Co by to však bylo za pohádkovou svatbu, kdyby v ní chyběl nějaký ten drak nebo zlý čaroděj!
Velkolepá svatba si žádá velkolepé problémy
S tou velkolepostí to trošku přeháním. Nejsme žádní multimilionáři nebo členové královské rodiny a ani nás nikdo z nich nepoctil svou návštěvou. Ale i přesto, že se jednalo spíše o menší svatbu, byla cesta k oltáři i tak poněkud trnitá.
Přesun termínu a místa
Původně jsme se měli vzít 15. 5. 2021. Na jaře, kdy se svět probouzí po dlouhé zimě, a ve stejný den, kdy jsme spolu začali oficiálně chodit (15. 2. 2017). Jenže ouha!
Neblahý vliv pandemie
Pandemie se koncem roku 2020 opět ukázala v plné síle a vypadalo to, že bychom na vlastní svatbu nemohli přiletět. Doufaje, že se situace o prázdninách zase zlepší jako loni, zvolili jsme za náš nový svatební měsíc srpen. Zbývalo „jen“ určit datum.
Hledání nového datumu
Věřím na čísla, fáze měsíce a podobné věci, takže mi datum muselo dávat smysl a rezonovat se mnou (ano, hodně mužů by si klepalo na čelo a Vašek nebyl výjimkou). Většina dobrých termínů však už byla zabraná, takže o to těžší bylo vybrat vhodný den. Naštěstí 16. 8. 2021 zapadlo do celého konceptu v mé hlavě a jelikož to bylo pondělí, kdy se svatby běžně nekonají, bylo volno na krásném místě a měl čas fotograf i všichni potřební. Hip hip hurá!
Změna vkusu
Ale víte co? Dobře, že to prvně nevyšlo. Svatbu jsme totiž plánovali rok dopředu a to je docela dlouhá doba, během níž se mi totálně změnil vkus (co se týče chlapa naštěstí ne). Začaly se mi líbit úplně jiné barvy (původně měla být svatba oranžovo-fialová) a společně jsme nakonec přehodnotili celou řadu dalších věcí včetně stylu a místa konání. Takže děkuji osudu – těch pár měsíců navíc přispělo k naší spokojenosti.
Jsem nadšená, jak byly mé ženy krásně barevné!
Odřeknutí některých hostů
Věděla jsem, že to tak na svatbách bývá, ale poznat to na vlastní kůži není nic příjemného. Když se totiž někdo z vašich blízkých nebo kamarádů rozhodne nepřijít, najednou vám dojde důležitost a výjimečnost onoho okamžiku, který na vás čeká, a opravdu vás to zamrzí. Ať už je důvodem koronavirus nebo dovolená…
Na druhou stranu vám to ale v mnohém otevře oči. Svatba je totiž možná větší zkouškou pro vztahy s okolím než pro samotné novomanžele. Na podobném principu fungovala překvapivě i má rozlučka se svobodou. Ale to je zase jiný příběh.
Ach ten zavšivený koronavirus
Nebudu vám lhát. Nechtěla jsem se nechat očkovat proti koronaviru a těsně před svatbou (přibližně jeden měsíc) to byla opravdu těžká zkouška našeho vztahu. I když nevěřím přímo v Boha, víra je pro mě nesmírně důležitá, a tedy čemu nevěřím, to nedělám a tomu se vyhýbám. Názory „ano“ a „ne“ se proto ve mě bily jako dva rozzuření boxeři v ringu.
Očkování
Nakonec jsem ale ustoupila a nechala si tu jedovatou „včeličku“ píchnout. Ale stálo mě to hodně nervů, slz a přemáhání. Druhá dávka mi navíc vůbec nesedla a ukrutně mě po ní bolela nejen hlava a rameno, ale několik dnů také celé podpaží. A co je „nejvtipnější“, dělo se to jen pár dnů před odletem na náš velký den.
Karanténa
Zkrátka nic, co byste před svatbou chtěli řešit. A to nepočítám testy a týdenní karanténu po příletu do ČR, kdy jsme do pátku čekali, zda svatba vůbec proběhne – měla se konat za tři dny v pondělí. Upřímně se divím, že jsem to psychicky vůbec všechno ustála, protože o napětí před svatbou vskutku nebyla nouze. V jistých okamžicích člověk nevěděl, zda se smát, nebo brečet. #ScaryMovie
Nyní už ale pryč od virů jakéhokoliv typu a pojďme lehce nahlédnout do svatebního dne, i když ještě předtím na nás pár problémových chvilek čeká.
Honba za snubními prstýnky
Zvažovali jsme, že si prstýnky pořídíme ve Španělsku jako takový suvenýr. Nakonec jsme si je ale nechali vyrobit v Česku u stejného zlatníka jako zásnubní prsten, protože se nám prostě líbily nejvíce. Velikosti jsme si tipli a doufali, že nám budou. No co, kdyžtak si u oltáře dáme nějaké symbolické a pak se doladí ty snubní.
Brno
Hned po příletu do Prahy jsme se vydali přes celou Českou republiku až do Brna prsteny vyzvednout. Do BRNA – už jen z toho názvu koukaly problémy. Celou cestu pršelo jako blázen, takže auto nejelo tak rychle, jak bychom si přáli. Doslova za pět minut dvanáct, tedy těsně před zavíračkou, jsme se ocitli v centru a hledali parkování. „Tak já jim raději zavolám, ať počkají.“ Nešlo to. Město bylo totálně bez signálu, tudíž nebylo možné se někam dovolat. Unavení po letu a dlouhé cestě jsme ještě běželi, co nám nohy stačily, na pobočku zlatnictví. Ale stihli jsme to a prstýnky padly jako ulité. Uff!!
Velikost zásnubního prstenu jsem si už podruhé nechala zmenšit – na velikost 45. Při předávání prstenu se mě pak paní zeptala: „To asi není pro vás, že?“ (Myslela si, že možná pro dítě). „Ale je,“ odpověděla jsem a názorně jí předvedla, že ten prstýnek opravdu navléknu. Ten údiv chápu. Tak malinké ručičky se u dospělých moc nevidí.
Brrr. Kde jsi teplá vodo?
V předvečer svatby jsme spaly s kamarádkami na baráku mého taťky, kde jsem se měla následující ráno i chystat. Bylo to moc fajn povídání a jedení dobrot, jenže pak jsem šla do sprchy…
Těšila jsem se na teplý proud vody, pod nímž se příjemně zrelaxuju a smyju stres předešlých dní. Překvapením mi však byla ledová sprcha, která mě probrala z mého polospánku (doteď nemám tušení, proč ten den netekla teplá voda). To, spolu se stresem a horkem v ložnici, zbystřilo mé smysly a najednou mi neskutečně vadil hluk dálnice, který jsem slyšela z otevřeného okna, i jakýkoliv sebetišší zvuk.
Nervozita
Koukala jsem do stropu a myšlenky začaly nezastavitelně létat jedna za druhou. Vyjde nám počasí na venkovní obřad, když teď celou dobu pršelo? Jaké to bude vidět téměř všechny známé po dvou letech? Nezakopnu cestou k oltáři a neskončím obličejem v trávě? Nejistota se na mě chrlila ze všech stran.
Výsledkem bylo, že jsem spala všeho všudy tři hodiny a ráno měla pocit, že jsem nespala vůbec. Alespoň že se kamarádka Pája vedle mě vyspala do růžova!
„Podpora“
A to jsem si ještě hned ze startu vyslechla „líbezná“ slova: „Ať z tebe udělají něco hezkého.“ Taťka má osobitý smysl pro humor a ač já sama jsem humorista, který si obvykle nebere nic osobně, toto opravdu není věta, kterou by nevěsta chtěla slyšet ve svůj svatební den. Nakonec jsem to jen flegmaticky přešla, paradoxně možná právě díky onomu nevyspání. Proslov na hostině se mu ale povedl, byl pěkný, vtipný i dojemný.
Prasklé kalhoty
A teď si dáme pozitiva!
Těch strastiplných chvilek bylo požehnaně, viďte? Ale už s tím končím, teď si užijeme to krásné. Naše svatba totiž i přes to všechno krásná byla. Vlastně přesně podle mých představ.
Oznamujeme, že se bereme
Nejvíce nás bavilo tvořit náš svatební web, což není tak překvapivé, když jsme povoláním copywriter a programátor. A jelikož si ráda drobně hraju i s grafikou, užila jsem si také tvorbu našeho svatebního oznámení. Pokud byste měli zájem o svatební web nebo oznámení, můžeme se o tom pobavit. 😉 mail@odsylvie.cz.
Našli jsme skvělé dodavatele
Jste z okolí Ostravy a váháte koho oslovit s přípravou svatby? Mrkněte na článek Tipy na pohádkovou svatbu v okolí Ostravy, v němž jsem popsala, s kým jsme spolupracovali a proč (kde byl obřad, kde hostina, kdo mě líčil a česal, odkud byla květinová výzdoba nebo třeba sladký bar). Výborné bylo, že šlo opravdu vše zařídit na dálku a bylo to krásné!
Zkoušení svatebních šatů
„Co je na tom tak skvělého, stát na podstavci a stále dokola se svlékat a oblékat“, říkala jsem si. „To přece nechci absolvovat!“ Nebo? Inu, nakonec to nebylo až tak špatné. Zprvu jsem se sice cítila zvláštně, ale po chvíli se mi to obskakování docela zalíbilo. Ba co víc, připadala jsem si krásná téměř ve všech šatech, což nebylo úplně ideální pro moji nerozhodnost. Musela jsem si ale vybrat jen jedny šaty. Navíc cena šatů nebyla zrovna nejnižší.
Ty pravé
Nicméně nakonec nebylo pochyb o tom, které to budou. Můj výraz mluvil za vše. Jen v těch jedněch se mi rozzářily oči a projel mnou pocit, že to je „ono“. Ale i tak jsem váhala! To ne, že ne. Byla tam spousta nádherných svatebních šatů a každé byly krásné jiným způsobem.
Dokonalý obřad
Přípravy proběhly na jedničku. Já se chystala na baráku a Vašek v bytě v centru Ostravy, protože jsme se domluvili, že mě spatří až u oltáře. Ráno jsem dokonce stihla sníst i několik obložených chlebíčků. Ale předpověď na náš velký den slibovala vydatné zvlhčení zemského povrchu a celé dopoledne se kolem dokola proháněl silný vítr, který div stromy nevyvracel. Nutno však podotknout, že jinak bylo nádherně a slunečno.
Modlení
Obřad byl naplánovaný na jednu hodinu odpoledne, takže jsem se celé dopoledne modlila, aby se slunce neschovalo za mraky, vítr ustal a déšť nepřišel. Mít tolik přání na jeden den (vedle počasí jich byl další milion) je docela troufalost! Říkala jsem si, že budu ráda za to, když alespoň nebude pršet. To bylo totiž pro mě nejdůležitější, protože v případě nepřízně počasí by se obřad konal uvnitř malého kostelíku, kdežto krásná svatební brána a bílé židle ozdobené květinami by zůstaly venku na ocet, respektive na dešti.
Vyšlo to!
Všechna přání však byla díkybohu vyslyšena. Lépe bych si to snad ani nedokázala představit. Slunce příjemně hřálo a vítr foukal při obřadu jen lehce a přesně na tu stranu, na kterou jsem měla sčesané vlasy (celá jsem prý vlála v dobrém směru, jako bych si vítr objednala). Bezchybné počasí bylo dokonce po celý den!
Při novomanželském focení už sice přišly mraky, ale aspoň jsme se nemuseli kvůli slunci mračit. Na konci svatebního dne se pak opravdu ukázal tolik obávaný déšť, který však teplý večer hezky osvěžil a v noci se díky němu dobře spalo. Navíc jsme zvládli i společné večerní focení mezi kapkami, což jsem si také přála. Zkrátka opravdu jako na objednávku!
A abych nezapomněla, Vašek se ještě ten den ráno mordoval s nálepkami na auto. Přitom stačilo říct našemu kamarádovi Ondrovi, který pracuje v tiskárně. No jo, člověk si prostě nevzpomene na vše. Už tak jsme měli mozky zavařené až až.
(Auto bylo z půjčovny a nálepkami jsme překryli nápisy typu: Sdílej si mě. :-D)
Připadala jsem si krásná
Už při zkoušce šatů, svatebního líčení a česání jsem se cítila báječně, ale když jsem to všechno ve svatební den viděla v celku, bylo to ještě daleko krásnější. Připadala jsem si jako princezna nebo víla, a tak je to myslím i v tento den v pořádku. Nejistá jsem ale stále byla. Nepatřím totiž mezi ty, které si užívají pozornost mnoha zvídavých očí. Potřebovala jsem ještě krapet dodat sebejistotu a to splnily pro mě dva nejdůležitější okamžiky:
- Ještě před odjezdem na svatební obřad mě spatřili dva moji dobří kamarádi, kteří se na mě dojatě dívali jako na zjevení z pohádky. Neskutečně mě to uklidnilo, zahřálo u srdce a v tu chvíli jsem věděla, že se není čeho bát, že se budu líbit.
- Druhý okamžik byl při cestě k oltáři. Takové tunelové vidění jsem snad ještě nezažila. Sice mi někteří známí říkali, že jsem se na ně cestou k oltáři usmívala, ale upřímně vůbec nemám tušení, kdo stál kolem. Viděla jsem jen zelenou trávu pod nohama a cíl – Vaška. Ten se na mě celou dobu koukal jako na obrázek, takže teď už jsem byla naprosto klidná. Dokonce jsem se ani nečervenala na krku a v dekoltu, jak u mě bývalo snad odjakživa zvykem, když mi bylo horko nebo jsem byla nervózní. A i když jsem toho moc nenaspala, cítila jsem se skvěle.
Po dlouhém hledání ty nejlepší melodie
Hudbu k obřadu a na první tanec jsem vybírala docela dlouho. Bylo pro mě těžké se rozhodnout. Chtěla jsem, aby zaznělo něco kouzelného, na co budu ráda vzpomínat a co si budu ráda pouštět.
Hudba k obřadu
O hudbě k obřadu jsem měla jasno v okamžiku, kdy jsem si vzpomněla na duo 2CELLOS a uslyšela Hallelujah od Hausera (krásně zapadla do naší situace – aleluja, svatba bude!) a pak Medley In Love. Z obou skladeb mě úplně mrazilo, takže nebylo o čem dál přemýšlet.
První tanec
Píseň na první tanec už však byla větší oříšek. Všude možně jsem nacházela překrásné melodie, ale když jsem se zaměřila na text, zjistila jsem, že skoro většina z nich je smutná a depresivní. A pak mě napadlo hledat v pohádkách, která máme s Vaškem moc rádi. No a když jsem uslyšela zpívat Céline Dion a Peaba Brysona píseň Beauty And The Beast, zamilovala jsem si tu melodii. Původně jsem ale měla vybranou Nothing’s Gonna Stop Us Now od Starship, která nakonec hrála jako druhá v pořadí. To je taky srdcovka. A zbožňuji i její text! Je mi však líto, že nakonec jako třetí v pořadí nezazněla Skriňa, čo ma drží nad vodou od skupiny Těžkej pokondr. Ta se k nám totiž také náramně hodí.
Mrzí mě ale ještě jedna věc, a to, že jsme nakonec nepředvedli žádný dechberoucí tanec. S tím vším očkováním a zařizováním na to nějak nebyl čas, energie ani chuť. Salsu a zouk už jsme zapomněli a já navíc nevěděla, co mi dovolí šaty (převlékat jsem se z nich za žádnou cenu nechtěla!). I tak to ale bylo moc hezké a romantické.
Rozdíl ve velikosti našich bot nás stále překvapuje.
Co by se mi líbilo jinak
Bylo to všechno skvělé, ale i tak bych našla pár věcí, které by stály za změnu. Vracet se v čase ale kvůli tomu nebudu.
- Při prvním tanci se kolem nás neudělal kroužek, což je škoda. Nebylo to proto tak intimní a uzavřené, jak by se mi líbilo. No jo, asi všichni čekali velké představení, které se ale nakonec nekonalo. Tak někdy příště, no… třeba v příštím životě.
- Svatební kytici bych brala menší, lehčí a nedržela bych ji neustále před sebou. Schovala se tím nádherná vrchní část svatebních šatů.
- Měla jsem se dříve přezout z podpatků, protože mě ještě pak týden ukrutně bolely nohy. To je tak, když dva roky chodíte jen v teniskách a pak se rozhodnete být na „vyšší úrovni“.
Něco vtipného ze svatby
- Brutálně se mi třepaly nohy, pusa, ruce – vše. A to už i u příprav. Při proslovu starosty jsem proto nedokázala jen tak stát a musela jsem přešlapovat. Pak jsem se ani nebyla schopna podepsat, jak se mi třásla ruka. Upřímně bych docela ráda viděla ty své dva podpisy. A díkybohu, že jsme si neříkali svatební sliby, to bych nedala.
- Kytice byla nádherná, ale nesmírně těžká, takže jsem pak u obřadu ani nemohla držet Vaška za ruku a musela ji chytit oběma rukama, když jsem cítila, že už mi fakt nabíhá bicák.
- Při přípitku ještě venku před hostinou jsem měla jen vodu. Umírala už jsem totiž hlady a kdybych si na prázdný žaludek dala panáka tvrdého, stoprocentně mě to položí, anebo bych hodila šavli dřív, než bych přešla práh restaurace. Podařilo se mi ale zahrát, že je to pěkně ostré pití, takže nikdo nic nepoznal.
- Novomanželské focení probíhalo na louce. Chodili jsme ve vysoké trávě a já pak měla pod šaty plno brouků a cvrčků, které mi musel manžel a někteří svatebčané vyhánět z několika vrstev spodnic. Některá zvířátka tam jsou možná ještě dodnes.
Výrazy šťastných rodičů.
Dojmy z celé svatby
Cítila jsem se jako princezna, na kterou u oltáře čeká její princ. Vaškovi to v elegantním modrém obleku moc slušelo a když odložil dioptrické brýle, vynikly jeho oči. Ale nebýt rodiny a kamarádů, neměl by náš velký den ono kouzlo. Některé z nich jsme navíc neviděli několik měsíců až let a o to dojemnější to celé bylo.
Plakala jsem. Plakali jsme.
S většinou jsme se setkali tváří v tvář až při gratulacích po obřadu a přesně v tu chvíli mi do očí vstoupily slzy štěstí. Z toho, že se to podařilo a jsme s Vaškem svoji a že tam jsou s námi všichni, které máme rádi. Všude kolem jsem cítila lásku a na všech byla znát radost a dojetí. Bylo to neskutečně krásné. I když to teď jen píšu, jsem z toho celá naměkko jako to nejnedovařenější vajíčko a hned bych všechny zase objala.
Jako bychom se znali 100 let
Moc děkuji, že jste tam s námi byli, protože pro mě osobně to byl nepopsatelně výjimečný zážitek, na který budu ráda vzpomínat. Cítila jsem, že ani ta dálka není překážkou. I po takové době to bylo, jako bychom se všichni viděli včera a jen plynule navázali tam, kde jsme předtím skončili. A i ti, které jsem na svatbě viděla poprvé, byli skvělí a měla jsem pocit, jako bychom se znali roky. Nicméně bez tebe Janičko, bez tebe by to po všech stránkách nebylo ono! Zbožňuju tě za to, jaká jsi!
Zkrátka, bylo to jedním slovem boží! Atmosféra, lidi, jídlo, počasí i místo. Stálo to za to a mohu směle prohlásit, že to byl nejlepší den mého života. Svatební den, jak má být, přesně takový, jako v básničce od mamky: Svatební.
Jaká NEJ jste měli u svého svatebního dne vy? Co bylo nejlepší a co naopak nejhorší?
