Menu Zavřeno

Ve Španělsku s koronavirem. Jaké to bylo?

Intuici jsem měla vždy dobrou, jen ji poslouchat. Už několik týdnů dopředu mi napovídala, že něco přijde a že to asi nebude nic příjemného. A právě díky ní se nám podařilo začátek pandemie a koronavirus ve Španělsku zvládnout lépe, než kdybych ji jako obvykle ignorovala. Jak nám mé tušení něčeho zlého pomohlo a jaké to bylo ve Španělsku v podivném „koronavirovém“ roce 2020?

Filtrační konvice ilustrace

Filtrační konvice Brita

Poslouchat intuici a vnímat znamení se vyplácí

Intuici bych označila jako velmi intenzivní pocit něco udělat, nebo naopak neudělat, či s předstihem cítit, že se něco stane, aniž bychom to mohli ovlivnit.

A přesně takové pocity jsem měla těsně před tím, než přišel koronavirus.

Prostě to chci a tečka!

Psala jsem tehdy několik článků pro Alzu, ale pocitově to bylo jiné než obvykle. Všechny produkty, které jsem v textech zmiňovala, jsem měla potřebu si nutně koupit! Jako by mi nějaká vyšší síla dávala znamení jedno za druhým.

Začalo to už koncem roku 2019, kdy mi 18. prosince zadali PR článek na téma outdoorový šátek z nanovláken, který chrání nejen před smogem, ale také před viry (o koronaviru se veřejně ještě nevědělo, ale později se začaly objevovat zprávy, že se už právě tehdy začal šířit). V tu dobu jsem svou intuici ještě neposlechla a řekla si, že mi šátek k ničemu nebude. Později jsem ovšem tohoto rozhodnutí hořce litovala. Všechny šátky byly totiž od března dlouhodobě vyprodané a my neměli téměř nic, čím bychom si mohli chránit ústa a nos (lékařské roušky a respirátory byly v prvních několika týdnech těžko dostupné).

31. ledna 2020 mi pak přišlo zadání na PR článek o vertikálním napařovači. A i když jsem už téměř tři roky nežehlila, najednou mi připadalo jako dobrý nápad, pořídit si alespoň klasickou žehličku. Sama sobě ani Vaškovi jsem ale nedokázala vysvětlit, proč přesně by se nám hodila. Prostě se mi zachtělo žehlit.

Za třetí znamení pak považuji podklady pro PR článek zaměřený na filtrační konvice, který Alza publikovala 2. března 2020. Kohoutková voda je ve Španělsku (přinejmenším na Costa del Sol) hodně tvrdá a ne moc dobrá, takže jsme kupovali vodu balenou. Při psaní článku jsem ale opět měla neskutečně intenzivní pocit, že si filtrační konvici musíme pořídit a že se bude právě teď hodit.

A možná i toto je jeden z důvodů, proč miluji copywriting. Nejen, že mi neskutečně rozšiřuje obzory, ale občas má v sobě také hluboké poselství.

Ach, ty pocity

Bylo to někdy začátkem března. Za krásného slunečného dne, kdy na nebi nebyl ani mráček a ještě nic nenasvědčovalo tomu, že by k nám mělo přijít něco neznámého a zlého, jsem venčila Emily „na skále“ – tak jsme říkali místu nad vlakovou tratí, štěrkové cestičce podél krásně voňavých borovic vedoucí k hotelovému komplexu.

Vždy zde byl slyšet hluk z města, cvrkot cikád, zpěv ptáků, právě projíždějící vlak,…, v tu chvíli se mi ale zdálo, že vše utichlo. Všude kolem sebe jsem cítila jakoby vzduch lehce zhoustl a měla jsem pocit, že mě někdo přenesl na divoký západ, kde si vítr pohrává s vyschlou trávou smotanou do chomáče ve tvaru koule. Jakoby se všechen ruch Španělska zastavil. Asi to nedokážu přesně popsat, ale bylo to opravdu zvláštní a ten nepříjemný pocit plný strachu, který mě tam prostoupil, byl značně znepokojující.

Pojďme se zásobit

Už se vědělo, že se COVID-19 objevil a začíná se šířit světem, ale mnoho lidí tomu ještě nepřikládalo žádnou váhu, včetně Vaška. Já, po zážitku na skále a podivných znameních při psaní článků, ale tak nějak vnitřně věděla, že nás čeká těžké období. A opět jsem měla nutkavý pocit. Tentokrát udělat pořádné zásoby jídla.

Vašek se na mě nevěřícně díval, když jsem do nákupního košíku dávala větší množství těstovin, mouky a dalších trvanlivých potravin. Když ale pár dnů nato viděl, jak vše z regálů mizí, uznal, že to nebyl tak úplně špatný nápad, a dokonce ještě něco přikoupil.

Velký nákup jsem chtěla udělat hlavně proto, poněvadž jsem tušila, že nastane panika, a je jednoduše řečeno fajn, mít co jíst. Navíc v zemi a městě, kde ještě nikoho neznáte, stěží se domluvíte a ani nevíte, kam zajít v případě nouze.

Díky tomuto mému „šílenství“ jsme si pak mohli péct chleba, pít přefiltrovanou vodu z kohoutku, žehlit vyprané roušky a tím je dezinfikovat (koupili nebo ušili nám je rodiče a kamarádi a poslali z Česka), nemuseli jít do obchodu klidně i tři týdny a mohli být na delší dobu relativně v klidu.

A jak byl za to nakonec rád i Vašek! Člověk se totiž po vypuknutí pandemie koronaviru ve Španělsku prostě bál jít do obchodu. Ba co víc, droždí, mouka, dezinfekce a dokonce ani maso a mnoho dalších potravin, které doma běžně jíme, nějakou dobu opravdu nebyly k sehnání. Zeleniny a ovoce bylo ze začátku také pomálu (to mi chybělo asi nejvíc).

Tzv. šestý smysl mám pravděpodobně po dědovi. Jako kdyby to bylo včera si pamatuji na den, kdy jsme si jako malí s bráchou kopali do míče na zahradě a děda k nám seděl zády na houpačce. Vtom jsme se netrefili a balon kopli přímo směrem k houpačce. Se strachem v očích jsme si už naprosto živě představovali, jak trefí dědu do hlavy. On se ale zničehonic sehnul a míč proletěl těsně nad ním! Běželi jsme hned k němu a zeptali se, jestli je v pořádku. A děda jen poznamenal: „Najednou jsem se chtěl strašně moc ohnout. Nevím proč. Prostě jsem to musel udělat.“ To bylo tak fascinující!

Později jsem pak u sebe tuto schopnost také zaznamenala. S bráchou jsme byli v našem společném dětském pokoji. Já seděla na okraji postele, četla si a brácha u stolu něco tvořil. Když vtom jsem najednou měla až otravně nutkavý pocit, že si musím okamžitě lehnout, a tak jsem také hned učinila. A co nevidím, těsně nade mnou proletěla tužka, kterou po mě brácha nečekaně hodil. Oba jsme pak na sebe zůstali nevěřícně koukat. Já překvapena svými schopnostmi a brácha vskutku nečekaným vývojem situace.

Koronavirus ve Španělsku: omezení, nařízení, uzavření

Koronavirus nám vzal především svobodu. V polovině března 2020 španělská vláda schválila omezení, která zcela změnila nespoutaný španělský život a na která si člověk prostě musel zvyknout.

Jako první z evropských zemí zasáhlo hrůzostrašné řádění koronaviru Itálii a Španělsko ji bohužel záhy následovalo, protože se v Madridu konala masivní demonstrace (ach ti hloupí lidé) a mám dojem, že i fotbalové zápasy.

No jo, pozdě bycha honiti. A tak se stalo, že se koronavirus začal s radostí a rychlostí šířit i právě zde. Nezbývalo tedy nic jiného než neposlušné občany zavřít doma.

Natvrdo od března do června, jinak mastná pokuta

  • Jezdit se mohlo jen do práce, do obchodu (potraviny, drogerie, léky) nebo k lékaři.
  • Všude číhali policisté a lidé museli prokazovat účel své cesty.
  • Ven se nesmělo vůbec, a když, tak jen se psem na venčení maximálně 300 metrů od domu. Kdo neměl psa, měl úplný zákaz vycházení.
  • V autě mohl jet jen jeden člověk s výjimkou taxikářů, kteří mohli vézt jednoho pasažéra.
  • Všude jsme museli nosit roušku (v obchodech mít i rukavice).
  • Veškeré provozovny “non-essential businesses” byly na tři měsíce uzavřeny.

Kromě krátkého venčení jsem tedy tři měsíce nevyšla z domu! Trochu jsem si už připadala jako Locika z pohádky Na vlásku, jen s tím rozdílem, že můj záchrance byl zavřený spolu se mnou a měl jen krátké a k tomu navíc psychicky náročné propustky přibližně jednou za tři týdny do obchodu.

Červenec až říjen – několik týdnů uvolnění a koupání

  • Stále jsme všude museli nosit roušku, jak uvnitř, tak venku, s výjimkou pobytu na pláži (na jednom místě) a ve vodě, kde ale bylo potřeba dodržovat rozestupy. Pokud jsme se chtěli po pláži procházet, rouška byla nutností.
  • Postupně se znovu otevřely obchody a restaurace (ty, které tříměsíční lockdown přežily), ale s omezenou kapacitou kvůli rozestupům a omezenou provozní dobou. To bylo také důvodem, proč se někde tvořily dlouhé fronty.
  • V autech už mohlo jezdit více lidí, ale pokud jste nebydleli spolu, museli mít všichni cestující nasazenou roušku.
  • Bylo fajn, že se zase mohlo cestovat po celém Španělsku, ale našly se výjimky (např. Madrid).

V srpnu jsem měla obrovskou radost, protože za námi mohl dokonce přiletět můj taťka s přítelkyní. V září pak přišlo ale i zklamání, protože mé mamce a Vaškovým rodičům se už přiletět bohužel nepodařilo vzhledem ke zhoršujícímu se stavu situace a rušení letů.

Druhé kolo omezení od listopadu do prosince

  • Rouška se stále musela nosit vždy a všude s výjimkou konzumace jídla v restauraci.
  • Od 22 hodin do 7 do rána byl zákaz vycházení.
  • Restaurace měly omezenou otevírací dobu do 6 a obchody do 9 večer.

Hlavním bodem však bylo uzavření měst (platilo od 1. listopadu do 12. prosince 2020). Naštěstí jsme mohli alespoň k moři, do hor ale ne, protože naše město je malinké a hory se na jeho území bohužel nenachází.

Dalo by se říci, že jsme byli za takovou pomyslnou Berlínskou zdí. Nemohli jsme totiž ani do vedlejšího města navštívit naši známou, ani ona nás, i když jsme od sebe byli pouhé 3 km.

Kamarádi se nás často ptali a ptají, proč ještě neumíme mluvit španělsky, proč nepřijedeme do Česka a proč ve Španělsku ještě pořád nikoho neznáme.

Inu… není to tak jednoduché a jen zalité sluncem, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Zkrátka a dobře, v této době má člověk strach stýkat se s cizími lidmi, protože neví, jak jsou zodpovědní a jak se chovají. O to větší, když jsou nemocnice plné a města uzavřená. I sami Španělé se bojí (to se ovšem nedá říci o Britech žijících ve Španělsku).

A proč neletíme do Česka? Protože by se mohlo stát, že bychom se nemohli vrátit zpět do Španělska, pokud by se znovu zavřely hranice a každou chvíli platí jiná pravidla co se týká testů a karantény – no, je to teď všechno složité.

Španělsko jsme zatím neprocestovali tak, jak bychom chtěli (realizovali jsme asi jen 1 % našich plánů), protože jsme první půl rok strávili stěhováním, zabydlováním, doháněním práce, řešili spoustu dalších důležitých věcí a téměř celý následující rok byli střídavě zavření.

Koronavirus ve Španělsku v roce 2021

Po vánočních svátcích, kdy se omezení rozvolnila, to (nečekaně) vypadá, že nás opět zavřou v regionu, nebo ve městě. Takže se necháme překvapit, co nám nový rok přinese.

Myslím si ale, že bez roušky se jako celý předešlý rok neobejdeme. Být venku bez ní, i když jste sami a kolem vás není široko daleko nikdo, to zkrátka ve Španělsku neexistuje. V obchodě budeme asi pořád nosit rukavice a nakoupené jídlo dezinfikovat, než ho dáme do auta. Po roce už je to prostě zvyk, který nás uklidňuje.

Stále ale věřím a doufám, že se nám v tomto roce podaří realizovat naši svatbu v Česku!

Přání se plní na okraji komfortní zóny

I přes všechna ta omezení, strach a bůh ví, co všechno ještě, musím říct, že to bylo ve Španělsku vlastně fajn. V rámci lockdownu jsem si konečně našla čas na to, abych si vylepšila svůj pracovní web, byla víc sama sebou, se svými myšlenkami a přáními, zaměřila se na změnu jídelníčku a celkovou ozdravnou kůru těla i duše a v neposlední řadě začala psát víc článků na tento blog.

Jelikož přes léto nebyla opatření tak striktní, užili jsme si moře, objížděli pláže a o to víc si vychutnávali každý slunečný den venku. Náš druhý domov navíc změnil lokaci a vypadá přesně tak, jak jsme si jej vysnili. U původního ubytování totiž vylezlo na povrch spoustu nedostatků, které nám nedaly spát (doslova). Ač to totiž ze začátku vypadalo také jako malovaný obrázek, vlhkost a tma v bytě včetně vlezlého chladu od moře, otravné bary a hotely v okolí a hlučná silnice s projíždějícími auty a motorkami nás přesvědčili o opaku.

To ale nebylo vše.

Už nás unavovaly prudké kopce, které jsme museli každý den absolvovat při venčení pejska, a jelikož jsme bydleli na samém okraji dvou měst, cítili jsme se odstrčení. V docházkové vzdálenosti nebyl ani žádný obchod, ani kde si koupit zmrzlinu, na kterou se Vašek tak těšil, a na venčení Emilky, kde by se mohla proběhnout, byl k dispozici pouze jeden parčík.

Zkrátka z pohádky se stala zlatá klec s nádherným výhledem na moře, kterou jsme o to více začali vnímat, až když nás do ní zavřela „korona”.

Toto byla opět krásná ukázka toho, jak se vyplatí vycházet ze své komfortní zóny. Stěhování v době koronaviru jsme se totiž báli. Bylo zvláštní a ne moc bezpečné obcházet byty a z původního nás mohli kdykoliv vyhodit, aniž bychom měli nasmlouvaný nový. Nevěděli jsme, zda tentokrát nenatrefíme na podvodníky… Bylo zde zkrátka spoustu otazníků. Ale kdo nic nezkusí, nic nemá. A ano, může to dopadnout hůř, ale vždy je tu také varianta, že bude lépe! A to za zkoušku stojí. Nový byt je totiž parádní!

A když už jsem nakousla téma komfortní zóny, mám pro vás ukázku, co nás čekalo po vstupu do neznámého prostředí.

Téměř okamžitě po přestěhování na novou adresu se v sousedství vynořil kurz španělštiny, kam jsme začali chodit třikrát týdně. Poznali jsme tady moc fajn lidi ze Španělska i jiných koutů světa a dokonce už cítíme zlepšení jak ve španělštině, tak angličtině. Přesně takhle jsem si to přála (pouhá myšlenka dokáže přitáhnout to, co chcete – několik týdnů před stěhováním jsem intenzivně každý den myslela na to, jak mluvím španělsky, jde mi to a jak se seznamuji s novými lidmi)!

Upřímně, takhle jsem si naše první měsíce života ve Španělsku po hledání druhého domova nepředstavovala, ale… světe div se, právě díky pandemii koronaviru jsem si konečně pořádně odpočinula a srovnala myšlenky. Nabilo mě to spoustou nápadů a energie, takže děkuji. Děkuji za to zpomalení.

Zamyšlení nad koronavirem a zdravím obecně

K tématu koronaviru se hezky vyjadřuje Honza Vojáček v Cukrfree a v DOLU | NAHORU.

Rozhovor s Janinou Černou v Cukrfree. Cca od 18 minuty téma koronaviru.

Rozhovor s Jankou Chudlíkovou v DOLU | NAHORU. Cca od 45 minuty téma koronaviru.

Ale samozřejmě jsou zajímavé celé rozhovory, takže doporučuji si je poslechnout. Třeba vás přivedou na zajímavé až osvícené myšlenky. Naše vlastní hlava je totiž mocná čarodějka.