Menu Zavřeno

Užitečné tipy a moudra, která jsem sama sobě napsala po rozchodu v roce 2016

Všechny poznatky, které jsem si před lety napsala, mi stále dávají 100% smysl, a proto mi začalo být líto, že jen tak bez povšimnutí leží na dně cloudového šuplíku. Třeba ti některý z mých kratičkých článků právě teď přijde vhod a řekne ti to, co potřebuješ slyšet – jako já před pěti lety. Ke každému z tipů jsem navíc přidala zhodnocení, jak to vidím dnes a co se od roku 2016 změnilo. Zn. vše je možné!

Fialový zámek

Abych tě uvedla alespoň trochu do kontextu:

Začátkem roku 2016 skončil, pro mě ne úplně hezky, můj 8letý vztah. A i když se mi v tu chvíli vše totálně zhroutilo, byl to na druhou stranu ten nejlepší odrazový můstek.

„Skoro celý vztah chtěl do Německa, já ne. A tak nakonec po rozchodu odjel sám – do Španělska, kam jsem celý život chtěla. Ach ta ironie. Ale také skvělá motivace.“

Pro pobavení: tuhle písničku jsem těsně předtím, než jsme se rozešli, slyšela snad pořád a všude! Že by znamení?

Abych se z toho rychleji dostala, začala jsem sama sobě psát články na blog (už neexistuje), v nichž jsem si zaznamenávala vše, co už nikdy nechci zažít a to, co mě naopak posouvá mílovými kroky kupředu.

Logo starého bloguLogo starého blogu Lifelabels.cz, který už neexistuje.

Pravidelné blogování mi nejen pomohlo srovnat si myšlenky, změnit sebe sama, ale právě díky němu jsem také zjistila, že opravdu miluji psaní, jsem v tom dobrá a chci se tím živit. A i když si mnozí klepali na čelo, začala jsem podnikat jako freelance copywriter a není dne ani hodiny, kdybych necítila obrovskou vděčnost. Do práce se totiž každý den neskutečně těším!

Třeba se v něčem z toho uvidíš. Třeba tě něco z toho přiměje změnit svůj život a postoj k sobě a ke světu. Ono inspirace není nikdy dost.

Tak pojďme na to. Online deníček se odemyká.


 

4 věci, které se hodí do života

Bez nich se přežít dá, ale s nimi to je o hodně lepší.

Spontánnost

Jdem? Jdem! Teď hned? Teď hned! Není to moc narychlo? Není! Chci se proměnit v Yes Mana. Ano. Ano. Ano. „Ano“ říkat příležitostem. „Ne“ říkat tomu, co příležitostem brání. Spontánnost je jako odhození těžkého pláště v dál. Uvolnění se. Příjemný adrenalin. Pojďme do toho! Je třeba dělat nečekané věci. Nebýt spoutaný řádem a pravidly. Prostě se jen tak sebrat a jít.

Buď s těmi, kteří tě posunou

Někdo mi řekl citát. Moc se mi líbil. „Pokud chceš létat jako orel, nesmíš trávit čas s tučňáky.“ Pořád se mi líbí. A souhlasím. Buď s takovými lidmi, jaký chceš být. Buď s takovými, kteří jsou ideálně lepší než ty. Mnoho se naučíš. Pryč s negativními lidmi, s lidmi bez energie a nadšení. Ale základ toho všeho je naladit se na tuto vlnu. Na vlnu toho, jaký bys chtěl být. Jen tak k sobě takové lidi přitáhneš. Vrána k vráně sedá. Myslím, že to tak skutečně funguje. Všemu je třeba jít naproti. Už jdu!

Prosím. Kouzelné slůvko, které umí divy

Jak ti to zní? „Vynes koš.“ „Vynes, prosím, koš.“ Drobné slůvko, které když vsadíš do věty, umí skutečné divy. A ještě lepší je to v otázce! „Vyneseš, prosím, koš?“ Zní to líbezně a zjemní celou podstatu věci. Není na škodu si tuto maličkost zamilovat. Nerozkazovat. Ale žádat. Udělá to markantní rozdíl. Když se na to totiž zapomene, objeví se vykřičník. Ty, ty, ty! A toto opomenutí může vyvolat byť i nepatrný stres. A takhle to nechceš. Ani nechceš nic hned. Věř mi. Svět se nezboří, když se ten koš neodnese vmžiku.

Udržování dobrých vztahů

Vztahy jsou zapeklitá věc. Pravda. Měli bychom se proto co nejvíce snažit udržovat dobré vztahy. Všude a s každým. Nikdy nevíš, kdy se ti ten který člověk může v životě hodit. Kdy ho budeš potřebovat nebo on tebe. Tak směle do toho. Hlavní je mít kolem sebe příjemnou atmosféru. Dusno ubíjí, stresuje a nese s sebou ochromený stav mysli. Nedej bože nemoc. Psychika je pěkná mrška. Tak nedovol, aby ji něco dlouhodobě negativně ovlivňovalo. Dobré vztahy jsou základ úspěchu. I základ zdraví. Když tě budou mít rádi lidé kolem tebe, budeš se mít o to raději i ty. A život bude tak krásný!

ZHODNOCENÍ: Toto byl poslední článek, který jsem na svém tehdejším blogu zveřejnila, ale zde ho dávám jako první. To proto, že krásně vystihuje to nejdůležitější, co dělá svět kolem nás mnohem milejším místem a co nás zároveň posouvá dál a dál.


Minulost nezměníš

Kdybych se mohla vrátit v čase, udělala bych to jinak. To jsem si říkala já bláhová pořád, pořád jsem se vracela do minulosti. Minulost jsem vytahovala, předhazovala a pořád se v ní nimrala. A to ne jen u sebe, ale především u ostatních. Proč? Úplně zbytečně. Z nějaké nevysvětlitelné pohnutky, která můj mozek neustále vracela v čase. Z neschopnosti pochopit, že už to bylo. Konec. Tečka.

Kdybych se mohla vrátit v čase, jednala bych stejně jako předtím. To proto, že jsem nevěděla to, co vím teď. Přítomnost je úplně jiná než minulost. Člověk se vyvíjí. Mění. Stává se lepším. To proto, že dostane několik „kopaček do břicha”, ze kterých se poučí, pokud má zdravý rozum. Měl by se poučit. Protože jen to ho posune.

Na tom teď stavím svůj nový svět. Minulost je minulost. Minulost je poučení. Minulost změnit nejde. Proto nech minulost být a odnes si z ní jen poučení. Nic víc.

Chtěla bych si osvojit umění – nechat minulost být. Pořád jsem se rýpala ve starých ranách, v chybách a v tom, co už se stalo. Nedokázala jsem žít tady a teď.

Minulost nezměníš. To už teď vím až moc dobře.

ZHODNOCENÍ: Lidské ego se rádo koupe v minulosti, a proto i nyní mám občas tendence vracet se k tomu, co bylo. Ale už spíše jen lehce, abych nezapomněla, že je dobré jít vpřed a žít tady a teď. Vždyť přece minulost nezměníš a budoucnost je nejistá, tak proč se tím dlouze zabývat. Nicméně cíle do budoucna jsou potřeba! Ten hnací motor si určitě zapni.


Zahraničí, věčný problém

Strach z neznámého je strach ze života. Neboj se života. Je tolik co objevovat.

Komfortní zóna. Něco imaginárního. Něco zasetého v hlavě. Ale co to přesně je? Dalo by se říci, že etapa ve tvém životě, kdy jsi víceméně spokojený. Máš práci. Rodinu. Kamarády. Všechno je tak nějak v pohodě. Tak proč bys to měnil.

Mnohdy už jen myšlenky na něco, co je mimo tuto zónu, vzbuzují strach. Strach z neznámého. Strach z toho, že by to mohlo být tam někde horší než tady. Vždyť teď jsi přece víceméně spokojený a nic ti nechybí. Skutečně? A co to slovo víceméně? To je to, že chceš něco víc, ale bojíš se. To je ten strach. Strach z toho vyjít z komfortní zóny. Tam někde venku to může být horší. Ale pozor, ono to může být i o mnoho lepší!

S tímto strachem jsem bojovala celý náš vztah. A stále s ním bojuji. Celých 8 let mě trýznil. Předhazoval mi všechna možná i nemožná NE. Proč to nejde. Proč bych neměla. Proč je to špatné. A co teprve když jsem uslyšela slovo Německo. Proboha co blázníš? Co tam budeš dělat? Vždyť němčina je škaredá. Těžká. Nikdy ses ji neučila. Neumíš ji. Nenašla by sis dobrou práci. Nemohla bys dělat to, co tě baví. Musela bys tam jen zametat. Bylo by to tam hrozné. Bylo by, bylo by, bylo by… Ale co kdyby to bylo fajn? Co když mě ten podlý pocit trápil pro nic za nic?

Španělsko. To se stalo další metou. Hned za jeho milovaným Německem. Chtěli jsme tam jet spolu. Tedy alespoň já jsem chtěla jet s ním. Teď už slovo „spolu“ bohužel neplatí. Ovšem stále se mě drží ta chuť, která se vyrojila už koncem minulého roku. Láká mě to. Ta exotika. Teplo. V mysli se mi rozehrává němý barevný film plný slunce, pláží a něčeho úplně nového, jiného a krásného. Jaká by byla realita, je otázkou. Ale ten pocit je mnohem příjemnější, než u Německa. Ten pocit je z nějakého důvodu mnohem plnější dobrodružství a něčeho tak lákavého.

Ovšem Německo už také nezavrhuji, jako jsem to dělala dříve. Třeba němčině přijdu na chuť. Třeba mě někdy začne zajímat a bavit tak, jako si mě kolem prstu omotala polština. Tu jsem ze začátku také odsuzovala. Připadala mi směšná a nicneříkající. Teď mi ale zní líbezně. Pohledy a poznámky ostatních, kteří se stále nejsou ochotni tomuhle jazyku otevřít, jsou mi jedno. Je to krásný jazyk. Sama mám chuť se teď cizím jazykům otevřít. Popadla mě neskutečná touha se je učit, používat a proniknout do jejich tajemství.

Strach z neznámého mám ale pořád. A veliký. Pořád se bojím, že to nezvládnu. O to víc, že tam budu sama. Jsou chvíle, kdy jsem ráda sama. O to raději ale jsem, když můžu něco krásného zažít s někým. Povídat si o tom. Když pak můžeme společně vzpomínat. Ať už někdo takový bude, nebo ne, něco mi teď šeptá do ucha, ať to zkusím. Ať už sakra minimálně odjedu z Ostravy. V hlavě se mi rojí tolik myšlenek, co zkusit, aby se to splnilo. Těžké je však udělat první krok. Překonat ten všudypřítomný strach. Stále jsem ve své komfortní zóně, která je fajn. Ještě stále jsem ve své jistotě.

Co když se ale za tou zdí jistoty schovává něco velkého? Něco tak velkolepého, o čem se mi nikdy nesnilo? Chci to. Chci to vidět. Ale ne sama. S někým, kdo o to bude stát. Vždyť přece nejvíce spojují společné zážitky. To, co zažijeme poprvé. Ta intenzita doslova proplétá duše.

Nevědomost se na mě stále obludně divá. A jen tak visí ve vzduchoprázdnu. Nechám se překvapit, co mi budoucnost přinese.

ZHODNOCENÍ: Tady postačí, když vám k přiblížení, jak to nakonec s opuštěním komfortní zóny dopadlo, dám jen odkaz na tento článek. Co je však nejdůležitější, opravdu jsem se vydala do světa. A ne sama ❤️


Jednou o půlnoci jsem si také zarýmovala.

Midnight poem

I am a wild woman who is necessary to tame,
I will be better I will never be the same.

It is easy to suffer It is easy to blame,
I will be better I passed through horrible pain.

Long days are opportunity which ignites the flame,
I will be better because my heart is too lame.

Small things are nothing, closeness is main,
I will be better I will be new for the new name.


Materiální věci snižují hodnotu našeho bohatství

Takový přemoudřelý nadpis, říkáš si možná. Ale co, přesně vystihuje to, co mám na mysli. Nevím, jestli je to jedno z mých dalších prozření, ale nějak se tato slova usadila v mé hlavě a příjemně si tam hoví. A já jsem za to ráda.

Vždy jsem chtěla mít plno nových věcí nebo jsem naopak střádala kupy nepotřebných, ač pro mě z nějakého důvodu nostalgických hloupostí. Z domu jsem odcházela s vnitřním pocitem „snad se jim nic nestane, než se vrátím“. Má mysl byla paralyzovaná a nemohla se otevřít světu. Když jsem si koupila něco nového, byla jsem pořád ve střehu, aby se s tím něco nestalo, nespadlo, nepodřelo se, neulomilo a s notnou dávkou nevraživosti tyto věci nechtěla dát do ruky ani svým blízkým.

Tím vším jsem se okrádala. Ano, sama sebe. O bohatství uvolněné mysli, nezávislosti a pohody. A zároveň tím působila napětí a nepříjemnou atmosféru všude kolem sebe.

Není nic lepšího, než když potřebuješ jen pár věcí. Nemáš úžasný dům nebo byt se spoustou drahého a nejmodernějšího vybavení, ale „pouze“ příjemné místo, kde můžeš trávit čas s milovanými osobami a je ti tam fajn bez ohledu na to, co tam je. Nevadí ti se jednoho dne sebrat a odejít někam pryč, někam daleko, protože vše, co je pro tebe důležité, máš pořád s sebou. Ve svém srdci a v jednom kufru.

Svou mysl se teď učím oprostit od strachu, že nemám nic. Protože mám vše. Mám milující rodinu, skvělé přátele a celý svět, který je tak nádherný. Není proto nic horšího, než se soustředit na to, jestli mám super mobil nebo plno skvělého oblečení, které ani nenacpu do skříně, nebo se stresovat kvůli práci. Jsou to malé věci, věř mi.

Chci tento druh strachu zahodit, co nejdál to půjde. Chci být bohatá uvnitř sebe.
Upni se na život a na lidi, které máš rád. Ne na věci. Ty stejně časem ztratí svou hodnotu.

K tomuto tématu jsem dostala chuť napsat i pár slov anglicky. Případné chyby mi promiň.

Old things out, new things in

Be new. Do not stay in the past.

All the time I had my wardrobe full of old things. I told myself, maybe someday it will be good. Maybe someday it will be useful. No! It will not! Do not stay in the past with old things, which you do not need. I decided. I want to be a new person. So now it is the best time to throw out all the old clothes that have not fit well. To throw out all unnecessary things. And also throw out the past, my old self with it.

Everytime I told myself, this day I do not need to be nice, to be awesome. And I only waited for extraordinary events. And I said, I go only to you. No. Stop! Every day is special. Each person with whom you will meet is special. Now it will be – I go just to you! I want to be awesome at every moment. You never know what can happen. What extra can come. And you have to be prepared for it! You have to be the best especially for people which you love.

It is a perfect feeling. To have only a few things. Right things. Now I feel free. Now I feel light as a bird and I can go everywhere with a small bag. I feel nice. I feel I can fly. Many things already do not burden my mind nor my wardrobe.

Try it! Now. Do not wait for anything. Every day is good for a personality change. For to be better. Without the past. Look at the future. Look at yourself right now! Be the best right now. With me.

ZHODNOCENÍ: Za pár let se chtě nechtě nakupí více věcí, ale stále se snažím udržovat minimalismus. Pravidelně si třídím svůj šatník a když už u nějakého kousku oblečení nemám to správné „čink“, jak říká Marie Kondo, poděkuji mu a dám ho na charitu nebo k prodeji. Už si nenechávám věci „na potom“, až přiberu, nebo zhubnu a ani „na doma”. Prostě když to není ono teď, rozloučíme se a já se cítím zase o malinko šťastnější a svobodnější. To stejné samozřejmě platí i pro kosmetiku a další věci v domácnosti. Je třeba se obklopovat jen tím, co skutečně potřebujeme, co nám dělá opravdovou radost a co nás zbytečně nedrží v minulosti. Třídění věcí je od té doby moje oblíbená činnost!


(Ne)být spolu

Člověk bez prostoru je jako květina bez vody. Je třeba zalévat!

Moje malá dušička se zavěsila za tu jeho. A ne a ne se pustit. Chtěla jsem být pořád s ním. Všude. Nedala jsem mu vydechnout. Nedala jsem mu nadechnout se čerstvého vzduchu samoty. Vztah postavený na základu bez kyslíku nemůže fungovat. Je třeba dýchat. Je nutné dýchat. Jinak umře.

Být či nebýt spolu? Toť otázka. A odpověď? Nebýt POŘÁD spolu. Mít své koníčky, své kamarády, svůj svět mimo vztah. Dát si volnost a důvěřovat, že se ten druhý zase vrátí. A bude se na mě těšit. Bude mě chtít vidět, obejmout a povědět mi, co všechno zažil. Někde mimo. S někým jiným. O to více je pak si co říct. O to více si jde povídat dlouho do noci. Protože každé oči viděly něco jiného. A tak to má být.

Ovšem nesmí se přitom zapomenout hlavně na čas strávený společně. Na společné zážitky, na které budeme vzpomínat. K čemu je vztah, když nejlepší zážitky jsou mimo něj. To si pak každý zasněně povídá o něčem vzdáleném, čemu ten druhý nerozumí. Mělo by to být jako na miskách vah. Vyvážené. Tak je to nejlepší. Tak by to mělo být.

Už vím. Věřím, že se to naučím. Dát prostor. Budu jej totiž potřebovat i já. Rovnováha je důležitá.

ZHODNOCENÍ: Myslím, že jsem se to už naučila. Sama jsem pak totiž potřebovala hodně volnosti. Přestěhováním do Španělska se ale mnohé změnilo. Nejprve jsme byli bez kamarádů a známých a zanedlouho bohužel zavření spolu sami doma několik měsíců kvůli pandemii koronaviru. V těchto okamžicích začíná ta pravá zkouška udržování volnosti a toho „nebýt pořád spolu”. Mnohdy je to velmi náročné, ale věřím, že to zvládneme.


Optimismus vs. Pesimismus

Niterný boj mezi dobrem a zlem. Kdo vyhraje?

Vím, že to tak nechci. Vím, že lepší by bylo vidět všechno skrze růžové brýle s nádechem reality. Že by vše bylo hned hezčí. Mozek by si odpočinul. Naladil by se na sluníčkovou náladu a život by byl perfektní. Nic by mě nerozhodilo a na všem bych viděla jen to dobré. I kdyby toho byla jen špetka. Našla bych to.

Takhle bych to chtěla. Takhle bych si to přála. Tak se to chci naučit. Chci se přepnout do optimistického módu. Do módu „Všechno je boží“. Chci si přeprogramovat mozek na „Slunečno na věky věků“. Jak to ale udělat? Snad na to přijdu. Nějaké záchvěvy už tam asi jsou. Pár řádků kódu pro zobrazení Optimismu na frontendu i v backendu jsem už napsala. Snad se ze mě stane dobrý programátor.

Pesimismus křížený s optimismem je už ve mně uložen dlouho. Jako bych s ním uměla předpovídat budoucnost. Možná takovou schopnost mám. Možná je to jen niterná utkvělá představa. Už od dětství raději myslím tak, že vše dopadne špatně. A v hloubi duše vím, že když si to budu myslet, ono to vyjde. Dopadne to dobře. Jakmile ale začnu smýšlet pozitivně a řeknu si, že vše skončí dobře, nevyjde to. Nikdy. Nevím, zda je to prokletí pesimismu. Zda je to nějaká schopnost měnit svůj osud. Nebo zda je to jen Murphyho zákon. Kdo ví. Ale celý život se stále utvrzuji v tom, že to funguje. A možná právě proto mám strach být optimistou.

Jedno je ale jisté. Když myslím na to, že vše dopadne špatně, nejsem pak tak zklamaná. Můžu si říct, že jsem to čekala. Posmutním, ale nejsem zdrcená. Kdežto když to něco dopadne dobře, jsem o to více nadšená. Tak teď co je to správné? Jak by se měl člověk chovat? Jde vůbec být pořád jen optimistou a i když se dějí samé špatné věci, umět na všem najít to pozitivní? Není to pak už jen přetvářka? Není to už jen pouhý strach z toho být smutný, pobrečet si a vyplavit ze sebe vše špatné? Kdo ví. O tom by mohla být dalekosáhlá debata.

Odjakživa jsem byla smíšek. Všichni mi vždy říkali, jak můžu mít pořád tak dobrou náladu. Je to tak. Jsem taková. Ale uvnitř mě dřímá to mé prokletí, kterého nevím, jak se zbavit. Jestli se ho někdy vůbec zbavit půjde. Ale zkusím to. Pesimismus vs. Optimismus. Uvidíme, kdo vyhraje.

Druhy pesimismu jsou ve mně dva. Jeden, který vidí vše černě. Musí, aby vše dopadlo dobře. Druhý je o něco prekérnější. Je velmi specifický. Předpokládá totiž, že se mi stane vždy to, co by mě ani v nejmenším nenapadlo. V hlavě si proto pokaždé promítám všemožné scénáře, jak by to mohlo dopadnout. Jeden z těch, který nevyslovím, který by mě ani v nejmenším nenapadl, se stane. Proto jak jinak, než že si v hlavě přemítám vše špatné, co by se mohlo stát. Aby se to nestalo. Tomu se říká bláznovství!

A já tomu pesimismu říkám dost! Ovšem kdyby to bylo tak jednoduché, už dávno bych byla optimista k pohledání. Už dávno bych svět viděla těmi růžovými brýlemi. Ty růžové brýle ale chci. Půjdu si pro ně. Budu se snažit tak dlouho, dokud je nedostanu. Věřím, že to dokážu. Začnu tím, že budu věřit, že si mě můj princ najde. Ten, který je mi souzen. Ten, který mě skutečně bude chtít.

ZHODNOCENÍ: Asi jedno z mých největších zjištění. Špatně jsem pracovala s přáními a neuměla si správně přát. Přání je totiž třeba vyslovit, intenzivně a barvitě si jej představit a pak to nechat být, zapomenout na to. Předtím jsem si vždy ve skrytu duše přála, ať se mi něco podaří a tím, že jsem si řekla, že to určitě nezvládnu, jsem to vlastně v mysli odložila, dále to neřešila, a proto se přání vyplnilo. Jenže v okamžiku, kdy jsem něco opravdu chtěla, těšila se na to a věřila si, nedokázala jsem na to přestat myslet, a proto se přání nemohlo splnit. Vypadá to docela složitě, že? Nicméně je to tak, to je prostě zákon vesmíru, se kterým se stále učím pracovat. Myslím si však, že jsem v tomto směru o poznání dál než před pěti lety. A pesimista? Ten tam pořád je, ale je podstatně menší, než býval. To možná i proto, že si mě nakonec našel můj princ. Viď, Vašku?


Promluvme si o kritice

Říkat všechno nebo nic? Co ano, co ne? Hlavní je spolu mluvit. Ale i naslouchat.

S tímhle článkem cítím, že už úplně odezní minulost. Vše špatné. A že budu moct zase začít od začátku. Tímto už snad překonám strach ze skončení jedné etapy svého života. Tak jako jsem se překonala a vylezla do výšky. Každý úchyt mě posunul dál a dál. A pak už se stačilo jen pustit do příjemné jistoty. Jistoty toho, že se mám i tak o koho opřít. Do jistoty sebe sama.

Kritika. Kritizování. Vytýkání. Je to jen na obtíž? Ničivá síla každého vztahu? Nemyslím si. Ne tak úplně. Nesmí toho být ale moc. Nesmí se sypat jedna výtka za druhou. Bez kritiky by to ale také nešlo. Neposunul by ses. Jak taky. Kdybys nevěděl, co je špatně. Co by mohlo být lépe. Možná právě proto jsem se mohla já posunout až nyní. Až nyní vím, co zlepšit. Až nyní jsem to mohla uvidět a pohlédnout na své nové já. Na já, se kterým si rozumím více než s tím starým. Všechno zlé je k něčemu dobré. Samozřejmě bez poučení a bez toho – chtít – by to nešlo. A já chci.

Asi to tak máme my ženy v povaze. Ve své podstatě. Chtít vše přetvářet k obrazu svému. I muže. Mnohdy nevíme, co chceme. Ale chceme to tak dlouho, dokud to nedostaneme. Máme svého muže. Když ho dostaneme, chceme ho změnit, upravit, doladit. A když i toho docílíme, chceme zase zpět toho muže před změnou. Jsi málo upovídaný, málo chodíš mezi lidi. Moc mluvíš, moc často někam chodíš. Ne. Takhle to nejde! Přijmi jej takového, jaký je. A měňte se spolu. Po malých krůčcích. Podporujte se, motivujte a říkejte si, co by mohlo být lepší. Navzájem. Jen tak se dá posunout. Být lepší. A nejlepší je, když se takto mění oba dva. Ne jen jeden. Hlavní je mluvit. Říkat svůj názor a nebát se. Něčeho se bát (natož mluvení), to je ve vztahu asi nejhorší.

Ovšem pozor. Tendence mluvit se může poněkud zkomplikovat. A to řešením malicherností a úplných zbytečností. Utíkej, kdo můžeš! Užírá to nervy, čas, chuť i dobrou náladu. Takhle ne. Řešit a kritizovat je potřeba jen to, co má skutečně smysl. Zároveň však dát dotyčnému prostor k přemýšlení. Ať sám prozře. Nemůžeš všechno dělat za něj. Natož jej do něčeho nutit. Je potřeba motivovat pozitivně, ne negativně. Co získá, když to udělá. Ne co ztratí, když to neudělá. Pozitivně, pozitivně, všechno pozitivně! Něco navrhnout, ale do ničeho netlačit. A pokud se nic nezmění, tak se s tím smířit, anebo jej nech jít. Jiná možnost není.

Říkej, co je třeba zlepšit. Říkej to důrazně. Jednou, dvakrát a víc už ne. Opakováním se z toho totiž stane donucení, které přece nikdo nechce. A just to ten druhý nezlepší. A co je horší, pak se nikdo nikam neposune.

ZHODNOCENÍ: Jak to mám s kritikou ve vztahu teď? Když chci něco vytknout, vždy se nejprve zamyslím nad tím, zda tu chybu nedělám i já. A víš, co je zajímavé? Častokrát zjistím, že ji dělám. Partner je totiž většinou odrazem nás samotných – jak on, tak i lidé kolem tebe jsou vlastně tvým zrcadlem. Ve výsledku tedy zjistím, že nemám co vytknout, protože dělám tu stejnou chybu! A tak nejprve zapracuji sama na sobě a ten druhý se pak jako mávnutím kouzelného proutku začne samovolně přizpůsobovat mému chování. Neskutečná magie! Ovšem jsou i chvíle, kdy je kritika nezbytná a i když se jedná o drobnosti, je vždy lepší si je hned říct, hned na nich zapracovat a zlepšit je (např. nenechávat houbičku ve dřezu 🙂 apod.). Nač totiž čekat? Až zahřmí? Zbytečné! Tak je to hned vyřešeno a hlava nepotřebuje přemýšlet nad malichernostmi. A nikdo se nechce hádat.


Práce, která baví. To není vše, co chceš.

Práce je nutnost. Radost, když tě baví. Ale nepodřizuj tomu i svůj volný čas. Žij!

Plně souhlasím s výrokem: „Na smrtelné posteli nechci počítat peníze, ale zážitky“. Samozřejmě, že s penězi je to mnohem jednodušší a je pak i více možností. Ale určitě nejde pracovat a pracovat a pracovat, šetřit a čekat, že pak jednoho dne budu mít kupu peněz a začnu žít. Takhle to nefunguje. Zákon schválnosti ti většinou přesně v tomto momentě hodí klacky pod nohy. Jakmile si řekneš, ano, teď už je ta správná chvíle, teď už jsem připravený, vyšší moc ti řekne: „Smůla“. Kdo si počká, ten se dočká. Anebo taky nedočká. Ta potvůrka, život, je rychlá a uteče, ani nevíš jak. Nebo se stane něco nečekaného, co ti všechny tvé dlouho spřádané plány totálně zhatí. Je vyloženě nutné si každý den vychutnávat naplno hned teď a nestresovat se hloupostmi. Žij tak, jako kdyby právě tento den byl ten úplně poslední. Pak bude každý výjimečný. A tím bude výjimečný i tvůj život.

Po vysoké škole jsem se začala živit tím, co mě baví. Bavilo mě to ukrutně – marketing. Chtěla jsem se dovídat nové a nové věci a byla jsem schopná nad tím trávit i večery. Z práce jsem přišla domů a zase pracovala. Je to fajn. Nějakou dobu. Pak ale člověk zjistí, že i když dělá to, co ho baví, není to vše. Utečou od tebe ti, které máš rád. Tvůj život se stane jednotvárný a stereotypní. Vidíš nové věci jen ve svém uzavřeném kruhu. V kruhu práce. Svět, ten skutečný svět, ti najednou začne unikat. Je potřeba z toho kruhu vystoupit na pevnou zem. Došlápnout na měkkou trávu, zavřít oči, zhluboka se nadechnout a nechat rozplynout veškerý shon.

Tak to chci. Dělat, co mě baví, ale nepodřizovat se tomu. Chci chodit mezi lidi a poznávat svět. Chci dýchat. Když nyní vidím někoho, kdo práci podřídil téměř vše, cítím, že takhle to nechci. Každého naplňuje něco jiného. Někdo to možná cítí jinak. Někdo chce budovat, přetvářet a stres je jeho denním chlebem. A nevadí mu to. Já ale cítím, že nechci být jen otrokem plnění termínů. Až nyní jsem otevřela oči dokořán a chci trávit co nejvíce času s těmi, se kterými je mi dobře. Bezstarostně si povídat. Bláznivě se smát. Objevovat nové věci ze všech oblastí, které život nabízí. Zkoušet možné i nemožné a překonávat své hranice. Užívat si přírodu, krásy umění a svět. Nechci už celé dny koukat do monitoru. Chci se dívat na nebe. Nechci jezdit každý den ze stejného bodu A do stejného bodu B. Chci změnu a naplno si užívat každý den. K čemu by pak ten život jinak byl?

Je skvělé, když tě práce baví. Je to dar z nebes a nedostižný sen mnoha lidí. Ale nepracuj pořád, protože jednoho dne zůstaneš sám. Možná po sobě zanecháš nějaký odkaz. Ale ten odkaz bude s pocitem samoty. A to se ti nebude líbit.

ZHODNOCENÍ: Když je práce koníčkem, bývá tenká hranice mezi „chci“ a „musím“ a je velmi snadné sklouznout k workoholismu. Obzvláště jednoduché je to v dnešní koronavirové době. Okolní svět nás nutí být doma. A jelikož my dva pracujeme z domu a oba nás práce nesmírně baví, jsme před obrazovkami monitorů poměrně často. Opět tedy pomalinku nechtěně sklouzávám k tomu, co jsem nechtěla. Věřím ale, že brzy se všechno dá zase do pořádku a my se vydáme poznávat celé Španělsko, jak jsme si to přáli, a pracovat budeme jen po dobu nezbytně nutnou. Doufám, že si opět budeme moci užívat nespočtu nových krás a zážitků. A moc se na to těším. Samozřejmě se vší pokorou.


Jistota. Tolik ji chceš, ale nikdy nedostaneš

Jistota je jen pojem. Nedostižný. Smiř se s tím.

Chtěla jsem jistotu všeho. Vztahu. Práce. Bydlení. A tak dále a tak dále. Zkrátka všeho. Chtěla jsem vědět, že lidé, které mám ráda, tady vždy budou, že věci, které mám ráda, se nikdy nezničí. Ale tak to nejde. Člověk nikdy neví, co se stane. Život je nevyzpytatelný a co se jeví jako to nejjistější na světě, se najednou rozplyne a zmizí.

Ironií mého osudu je teď ale to, že vlastně ani žádnou jistotu nechci. Že možná právě ta jistota mě tak ubíjela, nudila a bránila mi prožít něco neskutečného. Teď začínám vyhledávat situace, které nevím, jak dopadnou. Baví mě čekat na to, co se stane. I když nevím, co přesně se stane.
Je fajn si jistým způsobem nikdy neodpočinout. Pořád být v nejistotě. Kdyby člověk totiž měl vše jisté, přestal by se snažit. Možná by i přestal žít.

Jednu jistotu ale nyní mám: je konec. Konec jedné etapy mého života – života s ním. Tak to má asi být. A tak to taky bude. Cítím, že jej budu muset brzy nadobro odstřihnout ze svého života, abych se mohla posunout dál. Nepůjde se dívat na to, jak je tam, kde jsem měla být i já. Jak začíná nový život beze mě.
Hlavní je, že jsem dokázala přijmout ten pocit „nejistoty”. Ten pocit, kdy dokážu vzletět. Super girls do not cry. Super girls just fly.

ZHODNOCENÍ: Nevyzpytatelnost osudu – tomu se říká stav flow. Když se do něj člověk dostane, dějí se neskutečné věci! Začnou se mu plnit sny a postupně se stává osobou, která mu neuvěřitelně imponuje. To všechno se děje za hranicí komfortní zóny, v zóně neznáma. Stačí jen přijímat, co nám život a osud nabízí, a říkat tomu ano. Však jen si vzpomeň na film Yes Man s Jimem Carreym, který jsem letmo zmínila v prvním článku. Ten miluju! Ale pozor, je velmi snadné ze stavu flow tzv. vypadnout a zabřednout opět do jistoty každodenního bytí. Je potřeba si hlídat přísun nečekaných, neznámých a nejistých událostí. Jen takhle je život opravdovou radostí.


A to je zatím konec mého řekněme deníčku. Pokud jsi došel až sem a podařilo se ti přelouskat všechna má „moudra“, moc si toho vážím. A jestliže s tebou některá z témat zarezonovala a třeba ti i pomohla, mám o to větší radost.

Kdybych měla v krátkosti shrnout, čeho se držet a co si zapamatovat, bylo by to toto: buď spontánní, neboj se vyjít z komfortní zóny, buď s těmi, kteří tě posunou, zamiluj si slovíčko „prosím“, udržuj dobré vztahy, dělej, co tě baví, vykašli se na minulost, žij minimalisticky, užívej si života plnými doušky, s optimismem, ale i s kritickým okem k sobě i k druhým, a především buď vždy vděčný za to, co už máš. A jaké moudro bych dala na další roky sobě? Buď sama sebou a ničeho se neboj. To stačí.

Více o vztahových peripetiích a úspěších si už nechám do knížky 😉

A na závěr si ještě můžeš poslechnout můj oblíbený motivační song – tak jsem si to v roce 2016 představovala a pak to i žila!

Co si o tom myslíš? Napiš mi, jak se ti článek líbí.