Jídlo je pro mě čiré potěšení, ale v tomto případě to nebyl hlavní důvod, proč si smlsnout na jednohubkách. To láska k češtině a psaní mě dovedly ke knížce Jazykové jednohubky z dílny Jana Táborského. A nelituji žádné minuty, ba ani vteřiny, kterou jsem čtení věnovala, protože snad opravdu každý řádek mě buď poučil, pobavil nebo pohladil na duši. Z celého souboru 300 sloupků jsem vypsala 42 poznatků, které patří mezi mé nejoblíbenější.
Slovíčka z dávných dob pro radost a pobavení v současnosti
Radostník nebo radovník – radostný člověk
Význam těchto slov je sice ve znění radostný člověk, ale já v tom vidím spíše název souboru či notýsku pro zapisování všeho, co dělá radost, ať už se jedná o věci, činy nebo cokoliv jiného. Něco jako zpěvník, jen místo písniček by se pyšnil radostmi všedních dní, které bychom si připomněli ve chvílích neradostných.
Velmi pěkná slovíčka se stejným kořenem rad jsou také radospaj, ten, kdo rád spí, nebo radovací (stejný význam jako radostný). Věřím, že by se to dalo krásně uplatnit i v dnešní době. Pokud vás napadne využití slova radovací, napište mi jej prosím.
Mermolez – někdo, kdo je ve svých aktivitách neúmorný a nezastaví se ani na vteřinu, ať už jde o hru nebo úklid, až tím své okolí už trochu otravuje.
Dosud jsem znala pouze slovo příbuzné – mermomocí, ale říct někomu: „Ty mermoleze!“, na to už se moc těším.
Maglajz – zmatek, rvačka
Zmatek znám, ale druhý význam rvačka mi k tomuhle slovíčku příliš nesedí (v knížce se dozvíte původ tohoto slova). Zato v něm už delší dobu vidím krásné synonymum pro nějakou „ble hmotu“. Například když se smíchá bahno s listím, vznikne maglajz. V mém dětském slovníku bylo toto slovo jistě na denním pořádku.
Blivoň – ten, kdo často blije
Prostě luxusní slovíčko, které už u nás doma bylo uvedeno do praxe. Chudák Emilka, ten náš malý blivoň, kterému bylo špatně ze slané vody.
Pivoň – staročeské osobní jméno a dnes část jedné obce nedaleko Domažlic
V knížce se autor zaměřuje na slova končící příponou -oň, mezi nimiž je uveden i chlastoň, kterému náleží význam ochlasta a piják. Mně se ale k tomuto významu ještě více hodí právě ono staročeské osobní jméno – Pivoň. No a jelikož je v něm slovo pivo, tak jsem jeho význam povznesla z ochlasty na milovníka piva – muž, který často a rád pije pivo. Ovšem pro člověka s láskou k pivu je v knize ještě jeden název, a to pivodus. Také není marné.
Od pivoně si lze krásně odvodit pojmenování také pro ženu libující si v pití piva – pivoňka. Možná už je to někde psáno, možná je to jen můj hloupý výmysl. Jedno je však jisté, sotva mi vytanulo na mysl, zalíbilo se mi.
Ve stejném sloupku je pak ještě pojem lesoň. Také moc krásné slovíčko (doposud jsem znala pouze pojem lesana). Sice v něm nevidím lesního boha, ale zato k člověku milujícímu les nebo takovému, který se v lese často vyskytuje, mi sedí náramně. Aby to bylo genderově vyrovnané, neměla bych zapomenout na ženu lesoňku. Celá já.
Ty stonku! – staročeská nadávka užívaná u nás v patnáctém století
Jak píše Jan Táborský: „Velká část běžných nadávek souvisí s vylučováním nebo sexualitou, leccos máme ze zoologie (třeba taková lama) a tak dále. Nezdá se vám ale, že je trochu škoda nechat ležet ladem třeba pěstitelství či botaniku nebo ještě jiné oblasti?“
Kredencovati – ochutnávání jídel pro ověření, že nejsou otrávená
Sloveso prý pochází z konce šestnáctého století a záhadným způsobem mě okouzlilo. Testovat, zda je jídlo otrávené či nikoliv, nechci, takže bych jej použila spíše ve smyslu pomalého vyjídání spíže. Sem kostička čokoládky, tam kousek šunky. Asi tak nějak. Doma bychom si asi častokrát říkali: „Už zase kredencuješ?“
No a když někdo jí s radostí, ve velkém a ještě se u toho rád povaluje, tak se z něj stává hodoválek. A mohu hrdě prohlásit, že to my jsme, hodoválci.
Ošoprstaný – omšelý
Sloupek s tímto slovíčkem mě pobavil snad nejvíce ze všech. Já jsem z Moravy a Vašek ze středních Čech. Z toho plyne, že si mnohdy nerozumíme. Ono dobře nám spolu je, jen neznáme některé výrazy, které používá ten druhý.
Pan Táborský píše v jednom ze sloupků, že slovo ošoprstaný slyšel prvně od své manželky. Vašek už z mých úst slyšel také mnoho podivných slov, co si budeme povídat. Jmenovat mohu například zdžurdžený (zničený, pokažený, zkažený, nehezký…), zgichaný (špinavý), gramlavý (neohrabaný), vygajdaný (vytahaný) nebo chemelit se (šít sebou, neustále se posouvat na židli apod.). Mimochodem, jen tak z legrace, jsem zkusila některá slovíčka přidat do Češtiny 2.0. Třeba toto sloveso se ujalo. Ale stejně mě pořád mrzí, že zdžurdžený se jim nezamlouval. Vždycky si totiž při něm vzpomenu na dědu, který to používal.
Motovidlo – nemehlo, nemotora, nešika
Motovidlo se z velké míry pojí s mým dětstvím, ale nebudu zastírat, že i s dospělostí. Nespočetněkrát jsem jej slyšela od tatínka a mnohokrát jsem viděla, že proběhlo hlavou i Vaškovi. Přesto všechno mi zní stále líbezně a sloupku o něm si vážím. Zjistila jsem totiž jeho původní význam: „přístroj na převinování příze z cívek na přadena, vlastně naviják“.
Brajgl – nepořádek, výtržnost, zmatek
Krásně řečeno: „Pokud byste si chtěli pořídit Breughela, rozumějte obraz od renesančního holandského malíře tohoto jména, libujícího si v rušných a na první pohled zmatečných lidových scénách, museli byste sáhnout hodně hluboko do kapsy. Útěchou vám může být, že obyčejný brajgl si můžete domů pořídit zcela zdarma.“
Matlafousek – nekňuba
Opravdu rozkošné slovíčko. A takových je samozřejmě více. Třeba trumbera, mrťafa, slíva, ňuma nebo bambula, jak zaznívá od Karla Čapka. A pak ještě ťuťa, ťunťa, trouba nebo trdlo.
Pinkalinka – slunéčko sedmitečné
Takhle se kdysi prý na vsích říkalo berušce. Tenhle název v tom však není sám. Prý jich je až 170! Pokud chcete znát alespoň pár dalších, zalistujte v Jednohubkách na stranu 147.
A já půjdu dále přemýšlet, k čemu by se mi toto pojmenování hodilo ještě více než k berušce.
Pětka a búr – desetikoruna a pětikoruna
Děkuji pane Táborský, teď už budu Vaškovi konečně rozumět. Deset pětek už pro mě nebude pouze cosi nepochopitelného až sprostého. I když je mi záhadou, proč se tato dvě slovíčka stále drží při životě. U mně to však mají marné.
Čučmužíček – žlutokvětá jedovatá bylina
Souhlasím, naprosto souhlasím. „Jsme oslové, když ho necháváme ve spisovné češtině ležet ladem, nemajíce přitom kloudného označení třeba pro člověka posedlého sledováním televize. Polysémii, tedy jeden význam navíc, by čučmužíček jistě unesl. Navíc přímo vybízí ke genderově korektnímu protějšku čučženuška.“
Přehršle – velké množství něčeho
Toto netypické slovo jsem poprvé slyšela od svého tatínka a zalíbilo se mi tak, že jsem jej začala také používat. To jsem ale ještě nevěděla, že zprvu mělo přesně opačný význam. Podle Slovníku spisovného jazyka českého znamená „množství do hrstí, přeneseně menší množství“, jak píše pan Táborský. A dodává, že ve Slovníku současné češtiny z roku 2011 ale znamená „velké množství“. Ještě štěstí, že si s tatínkem rozumíme.
Krásy a složitosti polštiny
Dlouhé roky mi polština připadala směšná, divná a nepěkná. Až jednoho dne jsem prozřela a našla v ní zalíbení. Že je však pro Čecha docela těžké se jí naučit, pramení z falešných přátel, tedy ze slov, která v nás svou podobností s češtinou vzbuzují mylný dojem, že jim rozumíme, jak je uvedeno v knížce. Například:
- obchód – oslava
- piwnica – sklep
- sklep – obchod
- zachód – západ
- droga – cesta
- zapach – vůně
- czerstwy – okoralý
- laska – hůl
- kościół – církev
Nesourodé s. r. o.
Správně se zkratka společnosti s ručením omezeným píše dvěma nejčastějšími způsoby:
- s. r. o.
- spol. s r. o.
Důležité je si také zapamatovat, že pokud zkratka stojí ve větě za názvem společnosti, je potřeba ji z obou stran oddělit čárkami. Bohužel velmi často se však setkáme také s variantou bez mezer, tedy s.r.o. podle právnické normy. Já se však rozplývám radostí za každé s. r. o. s mezerami.
Pozor na díky, ať zůstane naděje
Stydím se, ale v jednom období, řekněme raději v daleké minulosti (abych se styděla méně) jsem používala slovo díky v negativním slova smyslu. Jak uvádí pan Táborský, například ve větě „Díky úrazu přišel o všechno“. Je to samozřejmě špatně. Chraň mě ruka páně, jestli to ještě někdy použiju. Slovo díky musí být přece pozitivní, stejně jako naděje, . Když už nebude pozitivní ani naděje, co potom nám zbude?!
V následujících textem uvádím přesné znění textů z knihy, jak jen to šlo. Kdybych je totiž chtěla jakkoliv přepsat, zcela jistě by nezněly tak vznešeně a krásně.
Úryvky, které mi rozšířily obzory
„Nejedna žena se při představě, že měla být stvořena z pouhého mužova žebra, cítí být poněkud dotčena, čemuž se upřímně řečeno nelze divit. Vše se ale jeví v trochu jiném světle, vezmeme-li v úvahu, že žebro je v hebrejštině synonymem strany (jak jsem se poučil u Patrika Ouředníka). Bůh tedy možná neodejmul Adamovi žebro, ale rovnou polovici těla. Jsem rád, že to vím.“ Já rovněž.
„Útrapy, strádání, stav těžkého tělesného nebo duševního zatížení, stav tíživé nesvobody, námaha, úsilí, fyzické nebo duševní vypětí vynakládané k dané činnosti. Ano, mluvíme o významech slova práce, jen jsem zabrousil do staročeštiny (tedy mateřštiny užívané asi do roku 1500)“.
„Dovolená nebývala rozhodně spojována se sladkou nečinností, často to byla zase dřina. I dnes jde podle všech slovníků současné češtiny o obecné dočasné uvolnění z práce, ze zaměstnání.“ Takže myslím, že už není pochyb o tom, že je mateřská dovolená opravdu dřina.
Víte, jak se v jiných jazycích říká znaku @, který u nás nese název „zavináč“? Třeba takto, jak jsem se dočetla:
- mlok nebo štrúdl (angličtina)
- myška (čínština)
- opičí ocásek (holandština)
- prasečí ocásek (dánština)
- kočičí ocásek (finština)
- šnek (francouzština, italština)
- červík nebo larva (maďarština)
- opice (polština)
- přítulná opička (němčina)
- kudrnatá alfa (norština)
- kachňátko (řečtina)
„Jako děti jsme občas něco slyšeli tak trochu jinak. Já jsem například měl za to, že v Prší, prší se zpívá pojedeme nanuka. Taková přeslechnutí už mají mimochodem i své jazykovědné označení. Nazývají se mondegreens, a to podle přeslechnutí novináře Johna Carrolla, který místo They have slain the Earl of Moray and laid him on the green slyšel They have slain the Earl of Moray and Lady Mondegreen.“
„Držíte občas někomu palce? A napadlo vás někdy, kde se to rčení vlastně vzalo? Jeho východiskem je dávná víra, že držením palce se zadrží nepřátelský démon. Později přibyl ještě výklad, že držíme-li někomu palce, nemůžeme již dělat nic jiného a naše myšlenky mají více sil pomáhat tam, kde je třeba. Zmiňme ještě idiom nasadit někomu brouka do hlavy. Dlouho jsem jej měl za vydařenou metaforu, ale Slovník české frazeologie a idiomatiky říká něco jiného: V 16. stol. byla rozšířena pověra, že za podivné, vrtošivé chování člověka může zlý duch v podobě hmyzu, brouka, který do něj vstoupil.“
„Soustrast, dříve také soustrastí, neboli účast se strastí jiného lze vzbudit, pojmout či najít; jinému člověku ji můžeme vyjádřit, vyslovit nebo projevit – a on ji přijímá. Soustrast se nepřeje! Vždyť nechceme říct nic jako Přeji vám, abych s vámi soucítil.“
„Pangramy – věty obsahující všechna (nebo alespoň všechna riziková) písmena naší abecedy. Jejich užití je jasné: otestovat připravenost vybraného fontu na češtinu.“ Vypsala jsem některé z nich:
- „Nechť již hříšné saxofony ďáblů rozezvučí síň úděsnými tóny waltzu, tanga a quickstepu.“
- „Příliš žluťoučký kůň úpěl ďábelské ódy.“
- „Zvlášť zákeřný učeň s ďolíčky běží podél zóny úlů.“
„Bible = Basic Instructions Before Leaving Earth.“ To je tak, když se ve slovech a zkratkách hledají další významy. Dále mohu z knihy uvést třeba ještě „Fiat = Fix it again tomorrow“ nebo „ČD = Čekáš dlouho? Čekej dál!“ Znáte nějaké další zkratky nebo slova s vtipnými významy?
Slova, která nemají anglický ekvivalent, jsou opravdu zajímavá. V Jednohubkách najdete čtyři, z nichž jedno je české!
- age-otori – vypadat hůře po ostříhání vlasů než před ním (japonština)
- tokka – stádo sobů (finština)
- culaccino – otisk, který na stole zanechá mokrá sklenice (italština)
- prozvonit – zavolat na mobilní telefon a nechat jej zazvonit jen jednou, aby osoba na druhém konci zavolala zpět, což volajícímu umožní ušetřit za minuty (čeština)
Znám Nováka, který vyrábí parádní dřevěná pera, a na základě Jazykových jednohubek vím, že se vydal správnou cestou. Jan Táborský totiž v knize poukazuje na výklad příjmení, mezi nimiž vysvětlil i původ Nováka. „Všeobecně se ví, že to byli lidé někde noví, právě přistěhovaní apod. Ale pozor: mohli to prý být i lidé čerstvě obrácení na novou víru, ševci, kteří šili jen nové boty (nespravovali), zlepšovatelé, novátoři a pokrokáři. V příjmeních je skryto mnohem víc dobrodružství, než se na první pohled zdá.“ Mohl by mi prosím někdo objasnit příjmení Kavíková? Nějak si nemyslím, že je spojeno s kávou.
„Občas o někom řekneme, že slyší trávu růst. Nemáme přitom na mysli kvalitu jeho sluchu, ale spíše ustrašenost a očekávání problémů tam, kde zatím nejsou. Je možné i slyšet kašlat blechy, kýchat komáry nebo tkát pavouky“.
Úryvky, které mě přiměly k zamyšlení
„Troufám si říct, že v každém z nás je jedinečná směs přístupů k těm mnoha tisícům slov, kterými jsme obklopeni. Dáte-li někomu přečíst svůj text a on vám sdělí, že by vše vyjádřil jinak, přijměte to tedy se stejným klidem, jako přijímáte působení přírodních zákonů.“
„Chuť a vůni lze popsat příměrem k jiným chutím a vůním. Odhodíme-li ale berličku známých chutí, s popisem nejspíš skončíme. A právě tam velký Čapek začal: Pane vrchní, já bych rád víno – jak bych vám to řekl? – víno spíš vážné, žádného mladého fanfaróna a lehkomyslníka, ale víno zralé a zkušené, a přesto, víte, plné víry, optimismu a kuráže; víno, které se vyzná v umění, je sčetlé a zná kus světa; musí mí takovou jakousi tragičnost jako Beethovenovo adagio, ale taky trochu shovívavosti a drobet úsměvu.“
„Slyšel jsem, že když začali moderátoři České televize říkat správně protežovat (ve významu podporovat, prosazovat, chránit), lidé se na ně zlobili a žádali výslovnost protěžovat. Slovo protežovat je pro mě hlavně připomínkou jedné obecnější zákonitosti. Ukazuje, že budete-li v jazyce důsledně usilovat o správnost a kultivovanost, může se snadno stát, že na vás někteří lidé budou paradoxně pohlížet jako na nevzdělance nebo jazykového pozéra.“
„Vždyť již Jungmann říká: Dobré jest pravidlo: Piš jak se mluví. Hlavou mi běží stovky úředních dopisů, vyhlášek, směrnic, vývěsek a podobných textů, které jsem v životě četl, a říkám si, do kolika kamenů by musela být tato rada asi vytesána, aby si ji Češi vzali k srdci.“ Příklad: „Dotýkati se drátu životu nebezpečno a z důvodů bezpečnostních zakázáno vyhláškou policejního ředitelství, č. j. 56429735-III-A“. A přitom by stačilo napsat: „Kdo se dotkne, zemře! “
„Nedávno jsem narazil na metaforu přirovnávající češtinu k živlu. Ale je čeština živlem také v ústech a na klávesnicích svých mluvčích? Když usedám k prázdnému monitoru, z živlu je náhle sotva potůček. Místo aby se mi pod ruku živelně drala další a další slova a já mezi nimi sotva stíhal vybírat ta nejpříhodnější, musím každý výraz hledat v zákoutích své mysli. Palčivě pak pociťuji, že ze statisíců slov jich člověk aktivně užívá kolem pěti tisíc – někdo ovšem vyžije s pouhou tisícovkou. Ano, čeština je živel – pro jazykovědce. Ale pro autory a mluvčí? Většinou potok nebo říčka, řekl bych.“ Jak ráda bych se někdy setkala s živlem a ne se jen brodila drobnou říčkou.
„Hovnivál. Egypťané jej uctívali, malovali na rozličné ozdobné předměty, vyřezávali z drahokamů a dávali mrtvým do hrobů. V kuličce viděli Zemi a ve vrubounovi posvátném nic menšího než slunce. Fascinovalo je, jak usilovně plní svůj úkol, a také skutečnost, že jeho šest chodidel se skládá z třiceti článků – jako je dní v měsíci. My dnes mluvíme jen o trusu a hovniválovi. Výsměšně a s odporem. Každý si může vybrat, v jakém světě chce žít.“
„Text je jako koňské sedlo. Když je dobře udělán, plně se soustředíte na jeho obsah. Nepřemýšlíte, proč zvolil mluvčí nebo pisatel právě to či ono slovo, nevyruší vás podivná slovesná vazba, neztratíte se ve zmatečném souvětí. Plně si užíváte obsah a smysl textu. Když tomu tak není, někdo odvedl špatnou práci.“
Perličky z knížky na závěr
Dva pohádkové počátky z Lingvistických pohádek od Petra Nikla
Poháda – je pohádka pro drsňáky. Prťaví brouci šlapali štreku seschlým lesem. Kolem hučely listy a lítaly padáky pampeliščích semen. Zapařený vzduch vířil muchama a pálil od slunce. Tady znali každou haluz. Všecko, co rostlo u cesty, třepalo se na vetchých nohách. Zvadlé houby s vyzáblým krkem hostily na kloboucích slimáky. Mezi smrky kmitali pavouci, na plody dorážely vosy a na dně žlebu mumlal potok. Kalilo ho hejno žab.
„Takové písmeno, které samo sebe přeškrtává, nemůže přece existovat!“ rozčílilo se jednou X, narovnalo se a odešlo jako římská dvojka do lesa.
Při čtení těchto řádků jsem doslova a do písmene užasla. Pohádky od Petra Nikla si chci přečíst všechny.
Vtipná přímá řeč a uvozovací věty z článků Roberta Adama a Aleny Vostré
- „Že je ale letos much,“ plácl.
- „Pozor na miny,“ vybuchl.
- „Došla nám svěcená voda,“ kápl božskou.
- „Jsem prostě měkkej,“ utvrzoval se.
- „Zasáhlo vás to?“ střelil od boku.
- „Na to ty holt nemáš hlavu,“ odsekl.
- „Uberu,“ dodal.
- A teď zkusím i já něčím přispět. „Už to mám!“ vypadlo z něj.
Čeština je prostě úžasná. A po zhltnutí Jazykových jednohubek jsem o tom skálopevně přesvědčená. Přečtěte si je také a pokud vám to nebude stačit, zavítejte na facebookovou stránku Jazykové zajímavosti. Sice Jana Táborského, bohužel, osobně neznám, ale jeho texty jsou mi vzorem a inspirací. Bravo a děkuji.
Publikováno se souhlasem autora Jazykových jednohubek.
