Úklid složek v počítači má, alespoň jednou za čas, smysl. Člověk totiž při něm objeví zajímavé věci. Když jsem se prodrala spoustou fotek – dnešní doba umožňuje tvořit neskutečné množství zbytečných a duplicitních fotografií – a přeskočila soubory typu „třeba se to bude jednou hodit“, narazila jsem na své staré básničky. Až mi skoro slza ukápla u veršovaného proslovu k ukončení 9leté školní docházky. Základní škola patřila mezi tvořivá období.
Už je to dlouho, co jsem se zamilovala do psaní. Celé to začalo asi někdy po prvním otevření „Písanky“, kdy mě začalo bavit skládat slova jedno vedle druhého tak, aby k sobě ladila a vystihla myšlenky co nejlépe. Žádný div, že mě na základce ze všeho nejvíce bavila čeština.
A asi mi to i šlo, protože jsem svůj domácí úkol recitovala na závěrečném rozloučení.
Proslov k ukončení 9leté školní docházky
Vítám Vás zde,
drazí učitelé a moji milí spolužáci.
Dovolte mi, abych si vzpomněla na naši dlouholetou spolupráci.
Tedy začnu tak…
Naši učitelé vtloukali nám mnohokrát velice,
všechnu svou chytrost do naší palice.
Někdy šlo jim to i velmi těžce,
a tak nenesli to příliš lehce.
Snažili se dostat nás do všeho vědění
a to se ani na střední škole nezmění.
Teď vrátím se o velký kus zpátky
a vzpomenu naše školní začátky.
Právě myslím na první třídu,
kam už stěží někdy přijdu.
Zamyslím se nad prvním školním dnem,
kdy bylo čtení a psaní naším snem.
Na tuto dobu byli mnozí natěšení,
ale většinou tou povinností velice zastrašení.
Postupem dosáhli jsme posledního ročníku
a museli se vzdát tolik milovaného nočníku.
Tedy přečkali jsme až do těchto let
a teď nás čeká celý svět.
Avšak na chvíle v této škole nemůžu mít námitek,
jelikož to byl opravdu skvělý zážitek.
Tolik legrace a všemožných hloupostí,
to vše opustím jen s velkou lítostí.
Hlavně po mých spolužácích bude se mi stýskat
a velkou radostí nebudu rozhodně výskat.
Určitě musím je pochválit za všechny ty roky,
kdy udělali jsme ve všem obrovitánské skoky.
Ale samozřejmě poděkuji učitelům, že to s námi vydrželi
a své nervy na uzdě udrželi.
I když opouštíme tuto školu,
nevidíme se snad naposledy spolu.
Vzpomínání – klikatá cesta ke copywritingu
Pamatuji si taky, že jsem vždy měla ohromnou radost, když měl někdo narozeniny a já mu mohla vymyslet originální přání. Někdy jsem si připadala už jako blázen, a tak děkuji vesmíru, že mi seslal copywriting.
Cesta ke copywritingu ale nebyla tak přímá.
Dala jsem si „drobnou“ několikaletou odbočku na střední a vysokou školu ekonomickou, kde se mé umělecké JÁ vyloženě trápilo.
Psaní a kreslení – pro mě dvě nejdůležitější činnosti – jsem odložila jako nedůležité „napotom“ a šplhala k titulu.
Škola jako taková mě ale vždycky bavila.
I když jsem neměla fotografickou paměť jako můj brácha, a musela se vše „nadrtit“, pociťovala jsem skoro až zvrácenou radost, když jsem dostala za jedna. No prostě klasický šprt. Ráda jsem toho spoustu věděla.
Škoda jen, že mi to dlouhodobá paměť nechtěla přijmout a krátkodobá to vyplivla, sotva jsem odevzdala písemku.
Možná bych ale udělala lépe, kdybych tak neřešila známky a nasávání informací, které stejně za chvíli zapomenu, a chodila „za školu“ jako v první třídě (viď Ájo). A tím „za školu“ myslím houpat se na naši oblíbenou houpačku a pak učitelce tvrdit, že jsme obě dvě byly u zubaře. Krásné to časy…
Teď, okem moudřejší (skoro) třicátnice, bych si raději víc kreslila, psala a tančila (aspoň že do toho baletu mě rodiče dokopali). Zkrátka dělala hlavně to, co mě baví.
Samé jedničky mi stejně vždycky kazila dvojka z tělocviku za šplh. Ale asi právem, protože s tím sportem to není valné ani teď…, už několik let běhám, ale v součtu tak 5x za rok a to už si hodně přidávám.
No a tak se stalo, že jsem se několik let po základce plácala v jakémsi „období temna“.
Někdy v prváku na výšce mě to ale přestalo bavit, a tak jsem si zašla do knihovny.
Když se v životě ztratíte, je nejlepší cestou právě cesta do knihovny.
Tam jsem se procházela, listovala knihami všech možných žánrů a oborů a našla zase sebe sama. Do ruky jsem totiž vzala knihu Velký slovník marketingových komunikací, která se stala prvním krůčkem k milovanému marketingu.
Abych do toho více pronikla, přidala jsem si k Managementu, který jsem studovala na Vysoké škole báňské, jeden předmět z oboru Marketing a mé nadšení neustále rostlo.
Bylo mi jedno, že jsem byla ve třídě ta „divná cizinka“, která se přišla učit něco navíc. Věděla jsem prostě, že přesně tak to chci.
Důležité milníky mého pracovního života
- APRA – Akademie PR – dostala jsem se tam na základě zpracování případové studie, kterou jsem sepsala podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a jim se to naštěstí líbilo (PR neboli Public Relations jsem tehdy slyšela poprvé, možná už i dříve, ale to mi ještě bylo fuk).
- Ogilvy Public Relations – stáž zde byla jako vstup do jiného světa – toho vysněného. Víc než psaní tiskových zpráv mě ale lákal marketingový styl textů, kterého se mi dostalo brzy nato.
- Marketingová agentura AdVisio – otevřela mi dveře do onlinu a já jí budu za to vždycky vděčná. Na začátky, kdy jsem jako první zaměstnanec Jirky a Radima psala své první články a popisky, ráda vzpomínám.
- Španělská agentura Insitus – nikdy bych nevěřila, že začnu spolupracovat se zahraniční agenturou. Ale povedlo se a je to zkušenost k nezaplacení.
- Alza – díky nim jsem mohla vypilovat své copywriterské umění a naučila se v textech ještě několikanásobně lépe pracovat se SEO. Psaní pro ně mě baví, zejména proto, že je neskutečně různorodé a člověk se naučí flexibilně psát téměř o jakémkoliv tématu.
Poslední roky mi daly nejen to, že konečně dělám, co mám ráda ze všeho nejvíc, ale také jeden hlavní bonus:
Kreativní múzu už nemusím vzývat, ale naučila jsem ji chodit na zavolání.
A na závěr opět trochu odlehčení – několik mých dětských básniček, které ze mě na základní škole vypadly neznámo jak. Prostě se mi chtělo rýmovat, a tak jsem sypala verše z rukávu, až vzniklo toto:
Malé básnění ze šuplíku
ŠNEK
Šnek je slizký chlapeček
a nosí na zádech domeček.
Kdyby však ten domek neměl,
byl by z něho v létě uhel.
Kdyby ho však neměl v zimě,
neubránil by se velké rýmě.
ABSTRAKCE
Abstrakce je vznešená a krásná,
je to jako prožitek uvnitř sna.
Nedá se pochopit, leda autorem,
který proplouvá abstrakcí svým humorem.
Abstrakce je neskutečně zvláštní
a autoři ji tvoří s neskonalou vášní.
Je to námět pro skutečného mistra,
tím jsem si na mou duši jistá.
Není vskutku krásnějšího díla,
z kterého proudí taková síla.
BROUK
Tykadélka jemně skloní,
není velikosti sloní.
Je to malý tvoreček
a je jím posetý dvoreček.
Postrádá velký rozměr tělíčka,
tedy nepředčí ani velikost človíčka.
Je křehký jak panenka z porcelánu
a je vidět v poušti lánu.
CELOŽIVOTNÍ LÁSKA
To je hra,
která dá se hrát pořád.
Je na ni potřeba dva,
ale netřeba mít řád.
Celoživotní láska je jako poupátko,
které rozvine se do krásy.
Není potřeba mít to zakrátko,
nýbrž počkat na nejkrásnější časy.
OKO
Řasy ovívají jeho klid,
aby nemohlo si naříkat.
Avšak voda ho někdy může slít,
až stačí se jen zalykat.
Jeho pohyb tvoří okohybné svaly,
jež jsou mu oporou.
Jenže nejsou pevné jako skály,
nýbrž pouhou podporou.
Domovem je mu tajemná světnice
skrytá kdesi vzadu.
Nazývá se pouze sítnice
a připomíná krásy sadu.
Oko prosvěcuje bělima
zářící svou bělostí.
Ale někdy naruší ho „žilnina“,
jen svou hroznou podlostí.
Uprostřed bělimy je malý zázrak,
který nazývá se duhovka.
Hraje všemi barvami na zrak
a za ním se rozprostírá rohovka.
Uvnitř duhovky je černý poklad,
který mění si velikosti.
Je to pro oko vznešený základ,
jelikož má své přednosti.
Oko tajemný je stroj,
jenž skrývá mnoho neznáma.
Je to barevností velký roj,
jenž dívá se vždy za náma.
Takže neodkládejte to, co vás naplňuje a činí šťastnými. Stejně se k tomu jednou vrátíte.
P.S. Mě samotnou by například nikdy nenapadlo, že se jednou opravdu dostanu do Španělska. Že si splním svůj dávný sen. A ono to jde. Všechno jde, když se chce!
