27. 10. 2021 se mi zdálo o Marii Terezii. Vůbec netuším proč a jak ke mě do snu zavítala, ale byla tam. A mě se po probuzení, ani nevím proč, jímala hrůza a nutkavý pocit, abych si o této ženě zjistila něco více. V souvislosti s ní jsem se pak tak nějak přirozeně zamyslela nad povinnou školní docházkou a nad tím, jak to je a jak by to mohlo být. Vždyť právě ona stála u jejího zrodu. Už je to nějaký ten pátek, co jsem si svůj sen zapsala, a právě teď nastal čas svou úvahu dokončit. Pojďme se tedy společně zamyslet nad vzděláváním.
Marie Terezie
Marie Terezie byla významná habsburská panovnice, která vládla v letech 1740–1780 a zavedla řadu zásadních reforem. O celém jejím životě toho bylo napsáno mnoho, proto kdo chce, může si samozřejmě přečíst a dohledat informace k jejímu dětství i panování. Se mnou nejvíce zarezonovala skutečnost, že měla významný podíl na zavedení povinné školní docházky, kterou pak dále rozvíjel její syn Josef II. a později další státní zastupitelé.
Byla matkou 16 dětí (některé však zemřely v útlém věku) a moc dobře věděla, jak děti fungují. Byla si vědoma toho, že vzdělávací systém přispěje zvýšením gramotnosti a vzdělanosti obyvatelstva k posílení centrální moci a modernizaci celé monarchie. Toho se později chytly další osobnosti a ještě urputněji tlačili malé občánky do návštěvy škol.
Proč byla zavedena povinná školní docházka?
Vzdělávací systém se vyvíjel postupně. Školní docházka byla za vlády Marie Terezie zavedena v roce 1774 pro děti ve věku od 6 do 12 let. Povinná ale ještě nebyla.
Tou se stala až v roce 1869 s přijetím školského zákona. Jedním z důvodů, proč vznikla povinná školní docházka, byla produkce dobrých, přizpůsobivých a poslušných vojáků vzhledem k předem určené autoritě. Bylo to výhodné pro rychlý rozvoj státu.
Do školy se tedy začalo ve velkém chodit pravděpodobně proto, abychom primárně dobře sloužili státu. O naše vlastní dobro a rozvoj tady tolik nešlo.
Poslušnost na prvním místě
Právě ve věku 6 až 12 let jsme si jako děti nejvíce vědomi toho, co nás baví, naplňuje a v čem jsme dobří. Vybavuji si to i sama u sebe. A také si vybavuji, že nástupem do školy jsem přes všechny ty úkoly, menší množství času a učení se věcí, které mě vlastně vůbec nezajímaly, zapomněla, co je mým posláním. Postupně jsem ztrácela radost z prostého dělání činností a jen jsem slepě plnila úkoly, které mi zadali.
V roce 1852 ve státě Massachusettes byla povinná školní docházka násilím vynucena odebráním dětí od rodičů do škol. Přitom míra gramotnosti byla v té době 97,2 %. Nejednalo se tedy o snahu o zvýšení gramotnosti. Možná šlo o cílené vychování nových úředníků. Kdo ví.
Asi je to tak normální
Když zavzpomínám na svá školní léta zejména na prvním stupni základní školy, byla jsem sice jedničkář bez problémů, ale i přesto jsem se ve škole cítila jako ve vězení.
Nelíbilo se mi, že musím neustále plnit něco, co nechci, co do svého života nepotřebuji. Že nemůžu být venku, když je tam hezky, nemůžu tvořit a musím být zavřená v budově. Nechtěla jsem být poslušná a dělat něco, co chce někdo jiný.
Přiznávám, že největší radost jsem měla ve třetí třídě, když jsem občas chodila za školu a s kamarádkou jsme se místo vyučování houpaly na houpačkách. Svoboda byla fajn.
Po čase jsem si ale na to zvykla, protože to tak přece dělají všichni, tak je to asi normální. Jako citlivou bytost mě šlo lehce zlomit, a tak jsem poctivě dělala úkoly a poslušně šla na střední a pak i na vysokou školu. A u toho úplně přestala kreslit, psát, zpívat, tančit a dělat to, co mě vždycky nejvíce bavilo a dělalo mi největší radost. Stal se ze mě robot.
Dnešní svět je bohužel ještě stále z velké části postaven na strachu, že když nebudu mít školy, nebudu nic. A tak se lidé honí za vzděláním a tituly a zapomínají na své potřeby, touhy, sny a na svůj instinkt. Smyslem bytí přece není plnit úkoly, které nám někdo zadá. Myslím si ale, že se to zlepšuje, ovšem ještě je před námi dlouhá cesta.
Česká republika patří mezi země s největším počtem dnů strávených ve škole a na české děti jsou kladeny jedny z největších nároků, které musí plnit. To však nezaručuje kvalitnější vzdělávání. Tito mladí lidé se jen déle plácají v něčem, co jim přináší jen málo. A tak se ptám. Je skutečně zapotřebí trávit tolik času ve školních lavicích?
Trivium a základní dovednosti stačí
Gramatika, rétorika a logika byly náplní tradičního modelu vzdělávání ve Středověku. Toto dělení se mi líbí. Vždyť schopnost komunikace je pro život nejzásadnější, jak v práci, tak ve vztazích. Později se za trivium začalo označovat čtení, psaní a počítání. K tomu stačí přidat základy matematických a přírodních věd pro přehled. A je hotovo.
Nad rámec tohoto základu už by dle mého mělo dítě rozvíjet své talenty a dary. Dělat to, co ho baví a naplňuje. Nikoliv se mořit každý den dlouhé hodiny v lavici a pak doma při dělání domácích úkolů nad něčím, co ví, že nikdy nevyužije. Nedává smysl hloubat nad výpočtem integrálů, učit se nazpaměť chemické vzorce nebo se do detailů nimrat v historii. Zbytečně jen dětem zasíráme hlavu něčím, co stejně zapomenou.
Není všechno zlato, co se třpytí
Jsou snad lepší ti, kteří mají nespočet titulů a ve školy byli desítky let? Nemyslím si. Mnohdy ti nejúspěšnější podnikatelé školu moc neřešili a potřebné znalosti si začali postupně doplňovat až později, když je opravdu potřebovali a chtěli znát.
Ano, kdysi děti musely pracovat na polích a dřít. Ne však ty od šlechty. Ty se musely učit hrát na klavír či jiné hudební nástroje, učit se latinu a cizí jazyky a další věci „na úrovni“, i když jim to nebylo po chuti. A to, i když měly nadání třeba na práci rukama. I tyto děti tedy trpěly, nemohly rozvíjet svůj potenciál a nemohly se realizovat, jak by chtěly.
Učení by mělo jít snadno
Nejsem proti studiu. To vůbec ne. Já sama se ráda vzdělávám a studuji nové věci. I proto mě baví copywriting, kde je přísunu nových informací habaděj. Ale je obrovský rozdíl, když se mohu do hloubky zajímat o něco, co mě baví, než když musím studovat něco, co mě nezajímá. Rozdíl je znát. Protože to „ono“ nám jde do hlavy a od ruky úplně samo.
U mě je to psaní a tato dovednost se zlepšuje s každým napsaným řádkem.
Proč se v dětech nerozvíjí zejména to, co jim jde nejlépe? Proč se dětem nenabízí doučování především těch předmětů, které jim jdou s lehkostí, aby je ještě více rozvíjely? Místo toho často zabředávají v učivu, které jim nejde, a mučí se počítáním, když by raději trénovaly hlasivky při zpěvu nebo pracovaly se dřevem. Ano, ať se klidně učí počítat, ale takty a doby nebo rozměry stolu, který zanedlouho samy vyrobí.
Pamatujme – kam jde energie, to roste – a spolu s tím roste i naše sebevědomí. A když dáváme energii do něčeho, co děláme s radostí, jde nám to s větší lehkostí.
Opakování matka moudrosti?
Přijde mi, že se ve školách opakují stejné věci. Pamatuji si, že jsme se něco učili na prvním stupni základní školy a na druhém stupni se to jen o něco málo rozšířilo, ale vesměs zase opakovalo už probrané… hezky o tom hovoří J. Dušek ve Čtyřech dohodách.
Zejména v dnešní době je přece snadné si potřebné informace najít a dostudovat do hloubky, až na ně přijde správný čas. To se pak počítá a studuje s chutí! Protože dítě už přesně ví, proč to dělá a co tím získá. Že se mu to bude hodit pro vysněnou profesi.
Nejzásadnějším elementem je učitel. Skvělý učitel ve vás vypěstuje lásku ke studiu, zdravé sebevědomí a poutavě vysvětlí to, co jiní učí setrvačností a ve stylu „tak to vždycky bylo“. Nejlepší učitel pozoruje a chápe potenciál svých žáků a vede je správným směrem.
Tohle vzdělávání se mi líbí
Asi vám nemusím představovat seriál Gilmorova děvčata. A proč ho zmiňuji? Dobře se na něj kouká a je v něm i spousta inspirace v rámci způsobu vzdělávání. Co se mi líbilo?
Rory si na Yaelově univerzitě mohla zvolit předměty, které chce, a učitelé se museli snažit, aby studenti chtěli jejich přednášky navštěvovat. Přesně toto tvoří rovnováhu ve vzdělávacím systému a výuka je kvalitní, protože se musí snažit nejen žáci, ale také učitelé, aby jejich hodiny byly zajímavé. Studenti nejsou ovce, ale mohou se rozhodovat. Přála bych si, aby svoboda volby fungovala i v Česku.
Já jsem si na vysoké škole v Ostravě mohla zvolit jen minimum předmětů, většina byla daná a neměnná. A podle toho to také vypadalo. Žádný respekt ke studentům ze stran učitelů a nutnost opakovat každé slovo. Běda, když se neobjevilo přesné znění v testu!
Vzhůru do současnosti
Ve školách se často stále dokola řeší a vyučují minulé teorie a názory. Přitom hlavní je současnost a budoucnost. Když chce někdo vyloženě zkoumat minulost, prosím, ale nenuťte k tomu všechny. Žijme tady a teď!
Povědomí a diskuze o minulosti je samozřejmě také zásadní pro celkový kontext a pochopení. Není však potřeba celý semestr setrvávat v pravěku.
Podklady, prosím
Pokud se to ještě nezměnilo, tak prosím, aby děti dostávaly, jak na základní, střední, tak i na vysoké škole, všechny podklady před zahájením výuky a mohly si zapisovat jen své vlastní poznámky. Nelze zároveň psát a dávat 100% pozornost výkladu.
Trošku to přeskládat
Co takhle spojit školku a první stupeň základní školy? Malé děti fungují jinak než puberťáci, a proto by byl i časový rozvrh a harmonogram rozdílný. Důležité také je, že do 10 let věku dítěte už se krásně ukazuje, co dítě nejvíce baví, co mu jde a s čím naopak bojuje. Své dary by tak děti mohly v klidu objevovat a rozvíjet delší dobu.
Děti by měly mít možnost si vše vyzkoušet. Malování, pohybové aktivity, matematiku, fyzikální jevy apod. A dospělí (učitelé) by jim měli být spíše průvodci. Ať si samy postupně vše osahají a pak si samy vyberou svou cestu.
Někdo bude více času trávit kreslením, někdo počítáním a někdo bude celé hodiny trénovat stojky. A je to tak v pořádku. Přitom každé dítě dostane potřebný základ do života a co později bude chtít zkoumat do hloubky, má možnost.
Dále se by se toho muselo změnit více.
Já osobně bych zrušila střední školu nebo vysokou školu. Je to zbytečně moc dlouhé.
A jak by to tedy měly být?
Dalších třeba cca 8 let by se začínalo nejdříve v devět hodin ráno, protože puberťáci potřebují obecně déle spát a později se jim daří usnout. Už by věděli, jaké jsou jejich dary a talenty a tímto směrem by se vydali. Studovali by rovnou už to, co je skutečně zajímá. Přitom by se nejednalo jen o pouhé sezení v lavicích. Vždyť je přece strašné celý den sedět v lavici a jediný pohyb mít přesun mezi třídami…
Mohli by tedy studovat venku (takové školky a školy už vznikají) a měli by dostatek prostoru pro kreativitu, diskuzi a pohyb. Stejně tak by měli dostatek času na konzumaci kvalitního jídla. Zbytečný stres a tlak na rychlost škodí zažívání.
Žáci by mohli vyzkoušet různé obory a kreativně je propojit. Zkrátka mohli by různě zkoušet a zároveň by se nemuseli bát hodnocení. Mohli by beze strachu dělat chyby a učitel by zde byl od toho, aby jim dal konstruktivní zpětnou vazbu, při které by zjistili, co zlepšit a co příště udělat jinak. Beze studu by mohli danou věc zkoušet znovu a znovu.
Toto byla jen velmi zjednodušeně pojatá drobná úvaha na téma vzdělávání. Pokud by se mělo skutečně něco změnit, bylo by samozřejmě potřeba vše důkladně zanalyzovat, prozkoumat, otestovat a vymyslet jasný plán fungování.
Docela by mě zajímalo, jak by asi vypadal takový svět bez povinné školní docházky. Jak by se lidé chovali a co by dělali? Bylo by to lepší, nebo horší?
